Dnes je 20. 3. 2019
Zpravodajství
O projektu

Židovské muzeum v Albánii – příběhy o nadšení, cti a naději

8. 3. 2019, -rjw- |  Svět

BERAT – Kdo dnes přijede do města Berat a pustí se do kopce Hebrejskou ulicí, najde v jednom z krámků skromné, ale cenné „Muzeum Salomon“. V dubnu už tu ale možná nebude. Jeho zakladatel minulý měsíc zemřel a nájemné bylo zaplacené jen do dubna. Zájemci o židovskou historii doufají, že se jeho životní dílo podaří zachránit. Světová židovská média upozorňují na jeho situaci. Malé soukromé muzeum o dějinách albánských Židů bylo v malém albánském městě Berat otevřeno loni v kbvětnu. Místní amatérský historik si splnil životní sen, kdy na dvanácti panelech tu zahájil expozici, pokrývající půltisíciletou historii zdejší židovské komunity. Zvláště se ale soustředil na památky a vzpomínky z 19. a 20. století, které po celý život sbíral. Provoz muzea hradil ze svého učitelského důchodu a darů, které návštěvníci dávali do kasičky. Během deseti měsíců existence navštívilo „Muzeum Solomon“ několik tisíc návštěvníků z různých zemí.

Začátkem února vypadalo všechno slibně. Pan Vrusho (pravoslavný) se spolu s kurátorem, beratským umělcem Nazirem Ago (muslimem), připravoval na druhou sezónu. Poskytl rozhovor albánské televizi AFP. Nabízely se plány na vystavení trojrozměrných předmětů, spolupráci s dalšími muzejními institucemi i otázky, jak zabezpečit celé bohatství, které Simon Vrusho za léta shromáždil.

Když koncem února náhle zemřel, zůstalo po něm mimořádné bohatství, které si ale nevydělá ani na vlastní záchranu: Záznamy vzpomínek židovských i nežidovských pamětníků, zachráněné fotografie, dopisy, rodinné památky, schovávané během 2. světové války u sousedů. Pan Vrusho říkal, že kdyby měl víc peněz, mohlo by být muzeum dvakrát tak velké.

Příběhy odvahy

Ačkoli Židé pobývali v Albánii od 1. století o.l., první záznamy o židovských obyvatelích Beratu, které S. Vrusho našel, se datují do 15. století. Tehdy sem, podobně jako do dalších středomořských zemí, uprchli Židé ze Španělska a Portugalska.

Zdejší obce se příliš nerozrůstaly, takže podle odhadů Adolfa Eichmanna na konferenci ve Wannsee zde bylo roku 1942 „potřeba zlikvidovat“ asi 200 osob. Byl to však omyl, protože v Albánii už několik let hledali útočiště němečtí a rakouští Židé. Albánská velvyslanectví jim vydávala víza ještě roku 1938, kdy už je většina evropských zemí odmítala. Mezi záznamy pana Vrusha se najdou i příběhy spojené s tehdejším Československem.

Když v roce 1939 obsadila Albánii fašistická Itálie, místní vláda odmítla vyhotovit seznamy židovských obyvatel. Když se pak fašisté pokoušeli Židy vyhledávat „v terénu“, skrývali je sousedé v horách – v jeskyních, sklepech… Albánie se tak stala jednou z mála evropských zemí, kde počet Židů během války vzrostl; po osvobození jich bylo na 2000.

Důvodem, proč ve většinově muslimské Albánii měli Židé lepší šanci na přežití než ve střední Evropě, je prastarý zákon „Besa“: kdo je host, požívá ochrany hostitele a ten kdo nedovede svého hosta ochránit, ztrácí na cti. Zjednodušeně lze říci, že Židům vlastně pomohlo, že je muslimští a křesťanští sousedé nebrali úplně za „zdejší“. (Ti, kteří chránili neznámé uprchlíky, jako dědeček kustoda Ago, ovšem jednali nad tuto zvykovou povinnost.) A samozřejmě, horalští partyzáni zaměstnávali okupanty natolik, že jim na „čištění“ země nezbývalo moc sil.