Dnes je 25. 9. 2020
Zpravodajství
O projektu

Zákaz obřízky na Islandu nakonec asi neprojde. A co Dánsko?

3. 5. 2018, -rjw- |  Svět

REJKJAVÍK/KODAŇ – Na Islandu i v Dánsku se brzy bude hlasovat o zákazu náboženské obřízky dětí. Na Islandu je pravděpodobné, že návrh neprojde. V Dánsku přinesla rozprava názorový rozštěp napříč parlamentními stranami. Politici i lékaři se zamýšlejí nad možnými dopady delegalizace obřízky: Na muslimské a židovské komunity, i na jednotlivé rodiny. Výbor pro právní záležitosti a výbor pro školství požádá islandský parlament, aby zamítl návrh poslankyně Silja Dögg Gunnarsdóttir (středo-pravicová Progresivní strana), požadující zákaz obřízky z jiných než zdravotních důvodů do věku 18ti let. Důvodem je analýza možných důsledků tohoto opatření, podle které není pravděpodobné, že nová zákonná úprava přinese to, co by její navrhovatelé chtěli: tedy respekt k tělesné integritě dětí a právo na vlastní rozhodnutí o svém těle.

Vzhledem k blížícím se parlamentním prázdninám však není příliš pravděpodobné, že konečné rozhodnutí padne do léta. Debata však přinesla mnoho podnětných úvah, stejně jako v Dánsku, kde je navrhován podobný zákon.

Dvě hlavní dánské parlamentní strany, konzervativci i liberálové, prohlásili, že jejich poslanci mají hlasovat podle svého přesvědčení. Ani v jedné z velkých stran nepanuje jednotný názor.

Zdejší návrh na delegalizaci počítá navíc se dvěma možnostmi: První by zakazovala provést obřízku na území Dánska, ale nekriminalizovala by rodiče, které dítě odvezou k zákroku do zahraničí. Druhá, přísnější, by postavila mimo zákon i tuto variantu. Tím by prakticky znemožnila v Dánsku nábožensky cítícím Židům trvalé žití.

Komu by to pomohlo?

Analýzy vypracované na Islandu i v Dánsku nepřekvapivě dospívají k podobným výsledkům jako analýzy dopadů protipotratových zákonů: Předpokládejme, že některá ze zemí od určitého data zakáže dětské obřízky z jiných než medicínských důvodů. Společensky stigmatizuje dvě etnicko-náboženské menšiny, muslimy (různých národností) a Židy. Obě skupiny budou mít velmi omezené možnosti, jak se s nastalou situací vyrovnat – víceméně budou moci změnit zvyklosti, nebo opustit zemi. Úprava zvyků a odklad obřízky na osmnáctý rok by byl snazší u muslimských komunit (v některých zemích se provádí obřízka na prahu dospělosti), určitou malou šanci by měl také u progresivního judaismu. (Minoritní proudy v rámci judaismu odmítající obřízku úplně, jako humanistický judaismus, by tím pravděpodobně neposílily.) Skupinou, pro níž by byl zákon likvidační, je jednoznačně ortodoxní judaismus, vyžadující provedení brit mila osmý den po narození.

Ti, kdo chtějí provést obřízku u miminka, by měli několik možností: Odjet s novorozencem do zahraničí, možná by matky odjížděly do zahraničí i rodit. – Tady už zákon v důsledku komplikuje psychickou a zdravotní situaci matek i dětí. – A nebo vydávat náboženské obřízky za zdravotní, což znamená sehnat lékaře ochotného vydat nepravdivé tvrzení a vytváří prostor pro korupci ve zdravotnictví.

Pak je tu další možnost, týkající se zvláště chudších rodin, totiž že se lidé začnou obracet na ty, kdo jsou schopni a ochotni provést zákrok zcela ilegálně, tedy otevřít prostor neškoleným, pokoutným obřezávačům, kteří jsou ochotni (byť i s dobrými úmysly) provádět operace v provizorních a ilegálních podmínkách. Tak by důsledkem zákona, který má děti chránit, mohlo být i ohrožení jejich zdraví. – Podobně, jak to známe ze zemí zakazujících potraty. Navíc, pokud chce jakákoli sekulární společnost chránit soužití různých skupin, neměla by nahrávat vytváření nábožensky motivované opozice, navíc zákazem něčeho, co je v jiných zemích dosud legální.

A co jiné kosmetické úpravy dětí?

Na Islandu se objevila kritika naopak ze strany zastánců integrity dětí a neonatální etiky. A dospěli k podnětným závěrům: Dobrá, říkají. Připusťme teoreticky, že obřízka je tradiční zvyk, který je třeba v zájmu autonomie dětí postavit mimo zákon. Proč se pak ale zaměřujeme výhradně na Židy a muslimy?

Není stejně zvyková kosmetická úprava genitálií intersexuálních novorozenců bez jejich souhlasu? Vždyť pokud taková anomálie neohrožuje život, je výrazem přesvědčení druhých osob, jak by dítě mělo v jejich kultuře vypadat. Existují kultury, v nichž by se zákrok, předurčující nevyhraněné novorozeně k určitému pohlaví, setkal s rozhodným odporem.

A co odstraňování takových anomálií jako šesté prsty, „ocásky“ na kostrči a další úpravy, prováděné jen proto, aby se dítě „nelišilo“? Neměli by se sekulární ochránci dětských práv napřed zamýšlet nad omezeními vlastní kultury, než začnou kriminalizovat vyznavače jiných světonázorů? Jak snadno by bylo možné tyto praktiky vykládat jako porušení Úmluvy o právech dítěte, argumentují kritici, kdyby k tomu byla dostatečná politická vůle a společenská shoda?

Na otázky týkající se obřízky a integrity dětského těla není jednoduchá odpověď; pro všechny zúčastněné jsou ale skvělou příležitostí k reflexi vlastních postojů.