Dnes je 16. 6. 2019
Zpravodajství
O projektu

V Německu začal soud s „Bubim“, bývalým dozorcem koncentračního tábora Stutthof

17. 11. 2018, -rjw- |  Svět

BERLÍN – Policista přiváží na invalidním vozíku bělovlasého stařečka ve svátečním saku. To sako je mu – už – velké v ramenou. Soudce čte obžalobu a stařeček pláče. Je obviněn z podílu na genocidě. Během jednání je přítomen lékař, pro případ, že by se obviněnému udělalo špatně. Tak začíná jeden z posledních procesů s dozorci v nacistických vyhlazovacích táborech. Pro některé poslední příležitost k aktu spravedlnosti, pro jiné naopak důkaz toho, že její nalezení není vždy v lidských silách. Bývalý člen SS Johann Rehbogen stanul v úterý 13. listopadu před zemským soudem v Münsteru pro obvinění z podílu na genocidě. Během jednání prohlašoval, že o vraždění vězňů neměl tušení. Pozoruhodný je i příběh, jak se tento případ dostal po 73 letech k soudu.

„Nebyl jsem nacista. Nikdy jsem jím nebyl. A nebudu jím ani v tom krátkém čase, který mně zbývá,“ píše na svou obhajobu Johann Rehbogen (94 let), který mezi 18. a 20. rokem svého života sloužil jako dozorce v KT Sutthof. Bývalý člen SS se k této službě podle archivních dokumentů přihlásil dobrovolně. Pobýval zde od září 1942 do září 1944. Podle žaloby nese spoluvinu na masovém vraždění a týrání vězňů. On sám však trvá na tom, že nevěděl, co se v táboře děje. V úterý 13. listopadu dopoledne, krátce před jedenáctou hodinou, začíná slyšení. Obviněný přednáší svoji vlastní verzi příběhu.

Bez konfrontace s druhou stranou

Johann Rehbogen se narodil roku 1924 v Rumunsku. Rodiče byli zemědělci, jedni ze zdejší komunity německých protestantů. Ve výpovědi vzpomíná i na svoji konfirmaci v roce 1938. Říká, že dodnes je „velmi věřící“ (sehr gläubig). V osmnácti musel narukovat do Wehrmachtu a odjet v dobytčáku přes Vídeň do města Dębica, nedaleko polského Krakova. Vzpomíná si na podrobnosti z přesunu i prvních týdnů v Polsku. – Dva týdny prý sloužil v KT Sutthof, pak ho poslali na výcvik SS do Błotnica ( něm. Plottnitz) nedaleko Kielců. Dobrovolně to prý nebylo. Dělal jen to, co musel. „Často jsme tam zpívali ‚Auf der Heide blüht ein kleines Blümelein‘“. Vzpomínka na romanticko-pochodovou píseň Wehrmachtu o květince-včeličce-motýlku jménem Erika působí autenticky, stejně jako na čočkový eintopf před cestou.

V koncentračním táboře se prý od začátku cítil špatně. „Pro mne, jako křesťana, bylo velmi těžké, to vidět,“ mluví o stavu vězňů. Bylo mu jich prý líto a „věděl, že je to špatně“. Vzepřít se prý ale nedokázal, prý měl moc velký strach. Mluví o utrpení, které zažíval, o náročnosti vyčerpávající služby. Nezmiňuje to, co známe z vyprávění přeživších: bití, popravy, týrání, zabíjení dětí. Mluví o svém utrpení.
Mezi wachmany patřil k nejmladším. Přezdívali mu „Bubi“; vězni zase „Schönes Mädel“ („Hezká dívka“). Jak píše Per Hinrichs v Die Welt, Rehbogenova výpověď působí, jako by mladičký SS-man neměl možnost úniku a žil v jakési vnitřní emigraci.

Pokud se jedná o zabíjení, Rehbogenova paměť selhává a zdá se, jako by byl do chodu tábora málo zasvěcen. Věděl například o krematoriu – „to jsme věděli všichni“ – ale už ne o tom, že na ně navazovala plynová komora. Ví o tom, že zacházení s vězni bylo „kritické“ (zvláště v roce 1944), ale zdá se, že nikdy nebyl svědkem zabíjení a už vůbec netušil o vyhlazovacím charakteru tábora.

„Šokující zjištění“

Johann Rehbogen stanul před soudem už dříve: v roce 1974 jako svědek během procesu s několika jinými SS-many s KT Sutthof. Skutečnost, že vězni byli vražděni a mučeni prohlašoval už tehdy za „šokující zjištění“, o němž v době svého působení nevěděl. Tehdy jako jednapadesátiletý, tvrdil, že „nikdy nebyl svědkem zabíjení“.

Historici se diví, že už tehdy německá justice nevyšla z principu, že kdo byl v lágrech jako dozorce, ten se podílel na organizované masové vraždě. Jinými slovy, jak je možné, že byl předvolán pouze jako svědek a že mu tehdy vyšetřovatelé jeho nevědomost věřili. Stejně tak, když ho vyšetřovatelé konfrontovali v roce 2017 s výpověďmi jiných SS-manů z tábora Sutthof: nevím, o tom jsem nevěděl, to mi nic neříká. Na otázku: „Proč byli vězni tak vyhublí?“ Rehbogen odpověděl: „To jste měli vidět, jak vypadali dozorci. Bylo málo potravin a vešli jsme se dva do jedné uniformy.“

K vyšetřování se podle Pera Hinrichse váže zajímavá příhoda. Když si Rehbogen při jednom rozhovoru nemohl vzpomenout na jméno jednoho důstojníka, sáhl po knize „Koncentrační tábor Sutthof“ od Jürgena Grafa a Carla Mattogna. – Úředníci, kteří to zaprotokolovali, v tu chvíli netušili, že jde o knihu popírače holocaustu. – Proč ji měl Rehbogen v knihovně? Rehbogen mluví tak, jako by se cítil být pasivní součástí dění, dokonce snad obětí. V jeho výpovědi chybí jakýkoli náznak omluvy obětem a přeživším, jakékoli vyjádření osobní odpovědnosti za „kritické“ poměry v táboře.

Komentář: Poslední příležitost

Nynější procesy s bývalými dozorci koncentračních táborů jsou vedeny vůči lidem, kteří byli v příslušné době na hranici dospělosti. Vývoj jejich osobnosti se patrně dokončoval právě v roli wachmanů vyhlazovacích táborů. Zatímco velkým poválečným procesům (v Norimberku s Eichmannem v Jeruzalémě) byla věnována značná pozornost psychologů, nynější jsou spíše na okraji zájmu. Uniká nám tak možnost, poznat obranné mechanismy po desítkách let působení a traumata na straně pachatelů (protože vina před traumaty nechrání). Snad se najdou odborníci, kteří se tohoto úkolu ujmou. Možná na to zbývají už jenom měsíce.