Dnes je 19. 9. 2019
Zpravodajství
O projektu

Slovenská prezidentka Čaputová navštívila bývalého partyzána Alexandra Bachnára

2. 8. 2019, -rjw- |  Svět

BRATISLAVA – Sté narozeniny oslavil tento týden pan Alexander Bachnár (*1919), význačný účastník povstání ve slovenském pracovním táboře Nováky. Po návštěvě Francie navštívila 25. července slovenská prezidentka Zuzana Čaputová židovský dům seniorů Ohel David a popřála panu Bachnárovi k životnímu jubileu. Jak slovenská prezidentka uvedla na svém facebookovém profilu, „byly to silné a dojemné chvíle. Pan Bachnár je i vzdor úctyhodnému věku a pohnutému osudu v obdivuhodné kondici. Jeho životní příběh je nesmírně inspirativní, stejně jako příběhy mnoha dalších klientů domu seniorů Ohel David, které jsem dnes slyšela.“ – Kdo je tedy Alexander Bachnár?

Narodil se 29. července 1919 v Topoľčanech do rodiny chudého lakýrníka-natěrače. Měl devět sourozenců. Rodina žila z podpory města i židovské obce. Navzdory nepříznivým podmínkám se mladému Alexandrovi podařilo vystudovat roku 1938 gymnázium a pak pedagogickou akademii v Bratislavě. Diplom však už nezískal: Slovenský štát mu nedovolil absolvovat závěrečné zkoušky. V únoru 1940 byl povolán do armády, ovšem k pracovnímu pluku – různí „nespolehliví“, často židovští vojáci dostali místo zbraně krumpáč. V té době už jeho bratr Leo bojoval jako interbrigadista proti Frankovu režimu ve Španělsku a další bratr Armin „budoval socialismus“ v britské mandátní Palestině.

„Deportovat se nedáme, budeme se bránit!“

Většina rodiny byla v roce 1940 deportována do pracovního tábora Nováky, kde se mladý Alexander ocitl až v červnu 1942. V táboře se rozvíjela ilegální činnost, pro kterou se rozhodli zvláště mladí lidé. Pašovali dovnitř zbraně, učili se je ovládat. Jak vzpomínal pan Bachnár, rozhodli se: „Deportovat se nedáme, budeme se bránit!“

Tak navzdory deportacím vznikal oddíl, jehož je pan Bachnár posledním žijícím pamětníkem. Podle jeho vzpomínek by byla snadno odhalena, kdyby strážní a zaměstnanci nováckého nádraží nepředstírali, že o ničem neví.

Pan Bachnár se díky pedagogickému vzdělání stal učitelem – tehdejší ministr školství Sivák povolil, aby v táboře zřídili pro děti základní školu. Spolu s dalšími vězni se zde snažil pěstovat kulturu: mimo jiné se zde hrála Čapkova „Věc Makropulos“.

Povstání propuklo v srpnu 1944 po projevu ministra Čatloše – spolu se Slovenským národním povstáním. V sedm hodin ráno přišel k jednotce ozbrojených vězňů v pyžamu nadstrážmistr Gabčan a řekl: „Chlapci, věděl jsem, že tu máte zbraně, ale že jich máte tolik, to jsem netušil.“

Bývalí vězňové byli převedeni buď k vojenským útvarům, nebo – většina – utvořili po údernou rotu, která byla po třídenním výcviku v Zemianských Kostolanoch poslána rovnou do bojů. Asi tři týdny držela frontu u Baťovanů, Bielic a Veľkých Uherců. – Podle pana Bachnára měla tato bojová skupina vysoký počet padlých (padlo 38 z 200 členů).

Pogrom po válce

Když skončily boje, zjistil pan Bachnár, že většina jeho rodiny byla zavražděna. Starší bratři se domů nevrátili, a tak se sešli jen tři: on, tatínek a sestra Ela. U Kremničky byla povražděna také většina jeho žáků. Zbyly mu po nich dva dopisy, doslané polní poštou. Děti ho v nich ujišťovaly, že válka brzy skončí… Má je schované dodnes.

Po pogromu v rodných Topoľčanech se zbytek rodiny odstěhoval, ale levicově smýšlející Alexander vstoupil do komunistické strany a začal se živit jako novinář, napřed v časopise Bojovník, potom Pravda. K učení se kvůli tragickému osudu svých prvních žáků už vrátit nedokázal.

Z politických důvodů byl v roce 1951 propuštěn, pak dva roky pracoval jako svářeč. V letech 1953-1969 působil v redakci Práce, kde poznal i svoji manželku. Když byl pro vyjadřování nesouhlasu s okupací Československa vyloučen ze strany a propuštěn z práce, odešla také: „Když vám není dobrý Bachnár, nebude vám dobrá ani Bachnárová,“ okomentovala prý svoji výpověď.

Senior Dobrovolník

Po odchodu do penze se pan Bachnár nestal pasivním seniorem: dlouho pracoval pro slovenský Svaz protifašistických bojovníků, několik let byl jeho tajemníkem. Od 90. let pomáhal dohledávat Dokumentačnímu středisku holocaustu v archivech a muzeích různé dokumenty.

Po odchodu do domova seniorů Ohel David zde začal organizovat pravidelné sobotní poslechy vážné hudby. Založil tak tradici, která se zde uchovává dodnes, ačkoli pan Bachnár je již pouze nadšeným posluchačem. Za své působení v odboji získal nejvyšší slovenské státní vyznamenání, které převzal k 25. výročí Sametové revoluce z rukou tehdejšího prezidenta Andreje Kisky.

Redakce Ztis.cz dodatečně přeje panu Bachnárovi ad mea ve-esrim – až do 120!