Dnes je 18. 8. 2019
Zpravodajství
O projektu

Jediná funkční synagoga v Litvě je uzavřena. Kvůli výhružkám

7. 8. 2019, -rjw- |  Svět

VILNIUS – Dočasně, ovšem s nejasným časovým horizontem, byla uzavřena Chorální synagoga ve Vilniusu. Jedná se o jedinou synagogu v Litvě, kde až do tohoto týdne pravidelně probíhaly bohoslužby. Vše souvisí napjatou celospolečenskou diskusí kolem historie 2. světové války. Zatímco pro některé Litevce jsou postavy jako Jonas Noreika národními hrdiny, jiní upozorňují na jejich válečné zločiny a podíl na vraždění (nejen) židovských obyvatel. Jak ve svém úterním prohlášení uvedla předsedkyně litevské židovské obce Faina Kukliansky, obec se pro tento krok rozhodla po řadě výhružných dopisů a telefonátů. „Ani litevská židovská obec, ani chorální synagoga, nejsou schopny zajistit bezpečnost návštěvníků, včetně přeživších šoa a jejich rodin,“ píše se v prohlášení.

„…vzhledem k tomu, že nejsou žádné známky toho, že by zastánci eskalujících provokací byli veřejně voláni k odpovědnosti a zodpovědnosti, a to ani v případech, kdy to umožňuje zákon, musíme učinit bolestný, ale nevyhnutelný krok… a budovu Chorální synagogy na neurčito zavřít,“ píše se v prohlášení litevské židovské komunity. O jaké provokace se jedná?

Celospolečenská diskuse

Litevská společnost prochází velkou reflexí dějin 20. století, kdy se upozorňuje na chyby, nebo dokonce zločiny těch, kdo byli ještě přednedávnem považováni za hrdiny. To se projevuje ve veřejném prostoru, kde mizí z ulic jména a pomníky takovýchto postav.

Příkladem může být přejmenování Škirpovy ulice na Ulici trikolory ze 24. července, nebo sejmutí pamětní desky Jonase Noreiky ve Vilniusu 31. července. Kazys Škirpa (1895-1979) byl otevřeně antisemitský diplomat a důstojník, který se jako zakladatel Litevské aktivistické fronty (LAF) pokoušel spoluprací s nacistickým Německem zajistit Litvě nezávislost, stal se krátce předsedou „vlády litevské provincie“. V roce 1941 spolupracovala LAF s nacisty na vyvražďování litevských Židů. Škirpa se nicméně kvůli prosazování litevské nezávislosti dostal v roce 1944 do koncentračního tábora, vězněn byl v i českém hradě Jezeří. Dožil v emigraci v USA, kde pracoval pro Knihovnu Kongresu. V Litvě je primárně vnímán jako bojovník za litevskou nezávislost a jako oběť dvou totalitních režimů.

Jonas Noreika (1910-1947), rovněž představitel LAF, bojoval za samostatnost Litvy proti nacismu i komunismu. Tento impozantní mladý muž, který uprchl z koncentračního tábora Stutthof a po válce byl ve věku 37 let mučen a popraven ve vězení KGB, ovšem před válkou obdivoval Hitlera a Mussoliniho a vyzýval k etnickým čistkám. V srpnu 1941 nechal provést deportaci všech Židů a „židovských míšenců“ do ghetta v Žagaré, přičemž mnoho jich bylo zastřeleno ještě před transportem.

Tlak ze zahraničí

Velká historická reflexe neprobíhá ovšem v Litvě zcela „dobrovolně“: jedním z nejvýraznějších kritiků oslavy těchto osobností je Grant Arthur Gochin, židovský aktivista z USA. Ten kromě vyhledávání a renovací opuštěných židovských památek v Litvě (Maceva Project) upozorňuje na problematická místa litevských dějin 20. století. Motivace je částečně osobní: tento „litvak“ sepsal v roce 2013 knihu „Zášť, vraždění a manipulace“ (Malice, Murder and Manipulation), vycházející právě z historie jeho rodiny během šoa a po ní. – A právě tato kniha začala velké diskuse o tom, jakou roli měli Litevci během neblahých let 2. světové války.

A byl to opět Gochin, kdo vyvolal diskusi, když v roce 2018 zažaloval Centrum pro výzkum genocidy a odporu v Litvě za popírání holokaustu, jehož se centrum mělo dopustit vztyčením Noreikova památníku. A v neposlední řadě, Gochin inicioval výzvy k přejmenování Škirpovy ulice.

Berou nám naše hrdiny

Z pohledu mnohých Litevců se děje jejich národu křivda: Jejich idoly, bojovníci LAF, kteří dali veliké oběti za litevskou nezávislost, jsou teď vláčeni blátem. Ne každý je schopen si připustit, že se tito lidé skutečně dopustili etnických čistek; a ne všichni by je za to byli ochotni zavrhnout.

A tak když šla dolů Noreikova pamětní deska na budově Akademie věd, instalovaná až v roce 1997, vnímali to mnozí Litevci jako akt národního (sebe)ponížení. Litevci, kteří psali své dějiny 20. století z pozice oběti (a to z dobrých důvodů), se nyní cítí být tlačeni do role viníků. Navíc se to děje 30 let poté, co se po rozpadu SSSR mohli začít konečně s hrdostí připomínat protisovětskou část svého boje o suverenitu.

Ve složitostech historických skutečností tak nakonec někteří mají za to, že to Židé jim berou jejich hrdiny a osobují si roli obětí jen pro sebe. Na sociálních sítích i ve veřejném prostoru se zase objevují antisemitské výroky a konspirační představy. Litevská židovská obec a renovovaná Chórová synagoga z toho zatím vyvázly „jen“ s výhružkami, které snad vyšetří policie.