Dnes je 12. 8. 2020
Zpravodajství
O projektu

Jak dlouho vydrží izraelská vlajka? Německý deník Bild provedl experiment

4. 5. 2018, -rjw-  |  Svět

BERLÍN – Jak získat výpověď o vztahu německé společnosti ke státu Izrael? Německý nejčtenější deník Bild provedl pokus: Na místech s velkou koncentrací lidí ve velkoměstech vyvěsil izraelskou vlajku. Reportéři sledovali, co se bude dít dál.. Pro zavěšení vlajky si novináři vybírali neutrální předměty jako stromy, kovové ohradníky nebo parkové ploty. Naprostá většina lidí ji minula bez povšimnutí, pozornost nevyvolalo ani její zavěšování. Při žádném z pokusů nevydržela na místě dlouho. Pokaždé byla stržena, odnesena, někdy zhanobena. Paradoxně, nejdéle visela v problémové čtvrti v Duisburgu – dvě a půl hodiny. V Berlíně dva mladí muži vlajku strhli, pošlapali a pokusili se ji zapálit a natočit svůj čin na video. Když zjistili, že polyester zapalovačem nezapálí, vzdali se filmařského pokusu a šli dále.

V Mnichově padla za oběť jiné dvojici mužů, kteří ji hodili do odpadkového koše. Ve Frankfurtu ji trojice kolemjdoucích strhla a nechala ležet na zemi. V Duisburgu, kde visela na stromě, ji strhl a zmuchlal návštěvník nedaleké kavárny. Na dotaz reportéra odpověděl: „Tohle je multikulturní čtvrť. Chceme předejít záměrné provokaci, protože se bojíme nepokojů.“ V Heidenau ji s hlasitými nadávkami strhl místní teenager a chystal se ji zapálit. Na dotaz novinářů, co má proti Židům, odvětil: „Myslel jsem, že to je arabská vlajka. Židovskou zapalovat nemusím.“

Vlajky byly několikrát fotografovány, občas na ni kolemjdoucí ukázali a mluvili o ní. Šlo ale o jednotlivce. Většina si prostě v městském ruchu ničeho nevšimla.

Tady je přehled:

Berlín: 42 minut, Mnichov: 61minut, Frankfurt nad Mohanem: 81 minut, Duixburg-Marxloh: 148minut, Heidenau: 135 minut.

Co vlastně pokus dokázal?

Deník Bild v reportáži označil výsledky za „šokující“. Z fotografií je zřejmé, že někteří hanobitelé pravděpodobně pocházejí z arabských zemí, ale netvořili většinu. V jednom případě mohlo být zhanobení mylným výsledkem protiarabského smýšlení (nebo se za ně ukrýval). – Fotografování vlajky mohlo být projevem zvědavosti i sympatií. Reportéři se ale zaměřili na jednoznačně negativní reakce.

Politici napříč stranické příslušnosti zareagovali náležitým odsouzením všech projevů antisemitismu. Spolkový ministr zahraničí Maas (SPD) mimo jiné prohlásil: „Stržení izraelské vlajky nebudeme v Německu tolerovat.“ Nikdo z reagujících na dotaz Bildu však neřekl, že ostudné je hanobení jakékoli vlajky, ani se nevymezil vůči jiné xenofobii jednoho z výtržníků (snad z nedostatku informací). Je to možná škoda, protože taková argumentace nahrává představě, že n Židy je v Německu „dvojí metr“. Němečtí Židé se snadno mohou stát „zbraní“ v rukou protiimigrantsky smýšlejících Němců. Skutečný importovaný antisemitismus některých imigrantů může být elegantní záminkou, jak vůči těmto lidem uplatňovat paušální předsudky, jaké před 100 lety uplatňovali jejich předkové vůči Židům.

Souhrnem: Bild neprovedl vědecký experiment – autoři nevyzkoušeli, jak dlouho by se udržela jakákoli, třeba málo známá vlajka, ani jak dlouho vy vydržela vlajka německá. Nebylo jasné, zda zhanobení bylo výsledkem antisemitismu, nebo protiizraelského smýšlení (ač víme, že obojí se překrývá, pořád to není totéž). Výsledky reportáže samozřejmě nejsou povzbuzující a říkají, že antisemitismus – respektive protiizraelské emoce – v Německu existují a že strhávání izraelské vlajky si kolemjdoucí „nevšimnou“. Možná by stálo za to, udělat podobný průzkum v ČR.