Dnes je 10. 7. 2020
Zpravodajství
O projektu

Německá biskupská konference vydala dokument o kolaboraci katolických představitelů s Hitlerovým režimem

2. 5. 2020, -rjw- |  Svět

BERLÍN – Německá biskupská konference vydala u příležitosti 75. výročí konce 2. světové války dokument „Němečtí biskupové za 2. světové války“, v němž se vyrovnává s podílem některých představitelů německé katolické církve na 2. světové válce. Ačkoli média se soustřeďují především na „vyznání viny“, jak tento dokument často nazývají, text se opakovaně zaměřuje současnou situaci Evropy. A vybízí brát dřívější pokušení kolaborace s populismem a nacionalismem jako výstrahu pro dnešní jednání a rozhodnutí.

Ano, naši předchůdci se zapletli s nacismem…

NSDAP byla naladěna bezpochyby protikřesťansky a proticírkevně. Katolická církev se ocitala za nacistického režimu v nesnázích (zabírání klášterů, zatýkání nepohodlných duchovních i laických aktivistů). Zároveň řada jejích představitelů i laiků z patriotismu (nebo obyčejné konformity) tento režim podporovala, a to i v době, kdy vedl útočnou politiku. Jasně se přitom uvádějí také ušlechtilé důvody, které přitom sehrály roli: vlastenecké cítění, vštípené přesvědčení o povinnosti vlastence účastnit se války, theologické legitimizování „vrchnosti“. – Dokument to označuje Adornovým pojmem „správný život ve falši“ („richtiges Leben im Falschen“).
Útok na SSSR bylo pro katolíky snadné přijmout jako boj proti „bezbožnému bolševismu“ (a totéž se týkalo politických oponentů církevního konzervativismu) – toto text interpretuje theologicky jako „pokušení“. V konfliktu svědomí se ocitali vojenští kaplani, kteří měli silnou náboženskou motivaci poskytovat duchovní službu vojákům, ovšem k plnění této služby bylo nutné zapojit se do struktur Wehrmachtu, a tedy „posvěcovat“ jeho konání. Stejně nejednoznačně působilo, když katolická církev poskytovala armádě své budovy a řeholnice a řeholníci ošetřovali raněné. V rámci nacistické propagandy byla jejich služba označována za „vlasteneckou povinnost“ na „domácí frontě“.
Lidé z dobytých území, zavlékaní do Říše na nucené práce, byli využíváni i v církevních zařízeních. Po obsazení Francie zněly z katolických kostelů po celém Německu zvony. V dokumentu jsou jmenovány i konkrétní osobnosti, které s nacismem tak či onak kolaborovaly: polní biskup Franz Justus Rakowski, kardinál Adolf Bertram… I ti, kdo se postavili proti: berlínský biskup Konrad von Preysing varující před „nebezpečími doby“; münsterský biskup Clemens August protestující vůči praxi „eutanazie“ na zdravotně postižených.

… a s čím jsme v pokušení zaplést se my dnes?

Tehdejší církevní představitelé se podle textu v různé míře stali spoluviníky války, protože se nacistickému zlu nedokázali jednoznačně postavit. Pro dnešní biskupy z toho plyne morální povinnost, zkoumat, jakými cestami a mechanismy docházelo k selháním jednotlivých představitelů i celých skupin a institucí – protože takové pochopení může být rozhodující pro dnešek.
„Zdá se, že Evropa dnes není v nikterak dobrém stavu.“, píše se v úvodu. „V některých zemích se stal převažující silou starý neduh rozkolů, nacionalismu, ‚národního‘ myšlení a autoritativní vlády. Kdo se poučil z krvavých dějin, musí proti těmto tendencím razantně vystupovat.“ Ihned poté text podepsaný předsedou biskupské konference, Georgem Bätzingem, varuje před vytáčkami v podobě různých „pokud“ a „ale“. Opakovaně a názorně se v něm ukazuje, že cesta ke spoluvině může být vedena (také) dobrými úmysly, hledáním spojencům proti „společnému nepříteli“ a smlouváním na základě „sdílených hodnot“.

… a co dokument znamená pro Židy?

Hned v úvodu se kromě genocidy Židů připomíná také systematické vyvražďování Romů a Sintů. Výslovně uvádí neschopnost biskupské konference, postavit se proti pronásledování Židů, způsobená z velké části politikou kardinála Bertrama. Uvádí se zde také, že ochota ke smíření ze strany těm, jimž bylo ublíženo je pro německou společnost i německé katolíky jako její součást „darem, který je třeba přijmout s pokorou“. Závěr dokumentu je věnován vztahu náboženských institucí a státu, i postoji náboženských institucí k vojenské oblasti. Ačkoli je formulován pojmy římskokatolické theologie, jeho závěry platí do značné míry na jakékoli náboženské společnosti. Varování před uzavíráním do sebe, před hledáním pochybných „spojenectví“ vůči konkurenčním ideologiím nebo jiným etnikům, to vše je inspirativní čtení také pro představitele židovských komunit. Koneckonců, žijeme v jednom, společném světě.