Dnes je 15. 12. 2019
Zpravodajství
O projektu

„Skutečný kohen,“ zaznělo na pohřbu Jana A. Munka, předsedy pražské židovské obce

13. 5. 2019, -rjw- |  Z domova

PRAHA – Na pražském Novém židovském hřbitově se v pondělí 13. května konal pohřeb předsedy pražské Židovské obce v Praze a dlouholetého ředitele Památníku Terezín, Jana A. Munka (7. Ijaru 5779 – 72 let). Stalo se tak den po jeho úmrtí. Jan Munk se narodil v září 1946 v Praze, do rodiny přeživších šoa. Oba rodiče ztratili v koncentračních táborech své původní partnery, otec dokonce i syna. V mnoha ohledech byl typickým příslušníkem tzv. „druhé generace“: vzpomínky na předválečnou dobu, na příbuzné, kteří „se nevrátili“, i jistá uzavřenost před vnějším světem, to vše utvářelo jeho vztah k životu i k židovskému dědictví. Ačkoli se v roce 1970 dostal na Filosofickou fakultu UK, kde vystudoval sociologii a později se podílel na výzkumných projektech, skutečné poslání našel v práci až po roce 1989.

Tehdy se stal ředitelem Památníku Terezín. V této funkci stál u zásadních proměn instituce, kdy jednostrannou připomínku utrpení politických vězňů rozšířil o expozice věnované dalším obětem nacismu. Významně se podílel na projektech určených ke vzdělávání o historii šoa, ať již učitelů, studentů, nebo široké veřejnosti. Měl velkou zásluhu na tom, že Terezín vstoupil do širšího povědomí nejen jako místo utrpení, ale také jako místo, jehož obyvatelé přes všechna omezení bojovali o uskutečnění plně lidské existence – uměním, náboženstvím, studiem i sportem.

Jak ale ve smuteční řeči uvedl nynější ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, Jan Munk nezůstával uzavřen do uchovávání minulosti. Byl to podle něj člověk, který se uměl radovat ze života, měl smysl pro humor a byl dobrým protějškem – i pro ty, kdo s ním nesouhlasili. „I přes to, že poslední měsíce probíhaly ve jménu rostoucí beznaděje, kdy bylo jasné, že konec je nevyhnutelný,“ vzpomínal J. Roubínek, „dovedl si život užít až do konce.“

Vrchní zemský rabín Karol E. Sidon ve své promluvě zdůraznil symboličnost hebrejského jména zesnulého – Áron. Podobně jako stejnojmenný biblický velekněz a Mojžíšův bratr, také pan Munk měl podle rabína Sidona trvalou snahu o zprostředkování smíru. Jan Munk byl podle něj skutečný kohen – kněz; místo a doba mu ovšem znemožnily, aby své kohenství plně realizoval. „Čím byl mimořádný – nevyvolával konflikty, nesnášel spory a intriky. … Když se ale ukázalo, že kompromis není možný, zaujal pozici a na té setrval,“ uvedl Sidon.

Jan A. Munk měl to štěstí, že dostal možnost připravit se na odchod ze života a zemřít doma, obklopen nejbližší rodinou. Obklopen členy pražské židovské obce i řadou nežidovských přátel byl uložen k dlouhému odpočinku vedle těch, pro které skoro třicet let vytrvale pracoval.

Nechť je jeho památka k požehnání!