Dnes je 18. 8. 2019
Zpravodajství
O projektu

Připomínka 28. října u pomníku N. Wintona: Kdo pomůže dětem prchajícím před válkou dnes?

31. 10. 2018, -rjw- |  Z domova

PRAHA – Sociálními sítěmi obíhá snímek z akce, kterou na státní svátek uspořádala trojice aktivistů – Josef Blažejovský, Sára Pokorná a Matouš Bořkovec. U sochy Sira Nicholase Wintona na Hlavním nádraží v Praze položili tři růže svázané trikolorou a dvě lepenkové desky s nápisy: „5,6 milionů lidí uteklo před válkou ze Sýrie. 3 osoby ze Sýrie dostaly azyl v Česku (2017).“ – „A kdo pomůže dětem prchajícím před válkou dnes? 28. října 2018.“ Není to poprvé, co zastánci přijetí alespoň omezeného počtu uprchlíků – v poslední době konkrétně dětí – ze Sýrie, vedou paralelu k hrdinským činům Sira Nicholase Wintona. Ten v roce 1939 zajistil britská víza (s nutnou podmínkou kauce ve výši 50 liber a náhradní rodiny) pro téměř 1000 dětí. Osobně se podílel na organizaci jejich převozu do Velké Británie, celkem se mu tak podařilo zachránit 669 dětí do sedmnácti let. Za tuto činnost byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy a roku 2002 byl anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu.

Podle svých vlastních slov se aktivisté rozhodli oslavit upozorněním na to, co považují za hlavní myšlenky československé státnosti: „Při příležitosti dnešního výročí si přejeme, aby vláda naší země v praxi prosazovala hodnoty, na kterých bylo před sto lety Československo založeno. Masaryk považoval demokracii za rozvinutí mezilidské důvěry. Za náš národní cíl považoval prosazování humanity. Stavěl na otevřenosti naší země vůči světu a úzké spolupráci se spojenci. Zároveň vyzýval ke kritickému posuzování faktů a odmítal se řídit jakoukoliv naivní vírou,“ stojí v prohlášení skupiny. Aktéři zároveň dodávají, že nejsou zastánci přijetí velkého množství, ale ani politiky „absolutní nuly“, kterou považují za druhý extrém.

„V poslední době jsme byli opakovaně svědky oslav tohoto hrdinského činu,“ píše trojice v prohlášení. „I my jsme dnes přišli, abychom uctili památku Nicolase Wintona, zachráněných dětí i jejich příbuzných, kteří bohužel neměli takové štěstí. Zároveň se domníváme, že pokud bereme Wintonův čin vážně, měli bychom dnes my Češi v otázce pomoci lidem prchajícím před válkou jednat jinak, než jak jednáme. Odmítáním pomoci lidem čistě na základě jejich vyznání či barvy kůže navazujeme bohužel spíše na ‚tradice‘ druhé republiky, než té první.“

Fotografie se šíří, vyvolává pochopitelně silné emoce pro i proti. Vede také k diskusím o adekvátnosti paralely mezi uprchlickou politikou dnešní ČR a přístupem demokratických zemí k Židům během 30. let 20. století.