Dnes je 6. 6. 2020
Zpravodajství
O projektu

Na setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu v Senátu zněl apel na osobní zodpovědnost každého z nás

27. 1. 2020, -tz- |  Z domova

PRAHA – Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu ve spolupráci s Kanceláří Senátu Parlamentu ČR dnes uspořádali v Hlavním sále Senátu PČR vzpomínkové setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Přeživší holocaustu, zástupci státní správy a diplomaté si připomněli 75. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, ke kterému došlo 27. ledna 1945. Úvodem setkání přítomní hosté uctili minutou ticha náhlý odchod předsedy Senátu pana Jaroslava Kubery. Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer přednesl připravený projev Jaroslava Kubery: „nezbývá nám než burcovat všechny slušné lidi k aktivnímu odporu proti všem formám zla a demagogie. Je nutné vymezovat se proti zpochybňování základních principů humanismu a demokracie. I ze zdánlivě marginálních projevů obhroublosti a netolerance k názorům a životu druhých, může vyrůst zlo do katastrofálních rozměrů.“

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček konstatoval: „Dobré a zlé časy děláme my sami. My všichni. Všichni lidé. Tak buďme lidi. Buďme lidmi, kteří respektují jiné lidi a ctí jejich důstojnost. Cestu k holocaustu otevřelo přizpůsobení se obyčejných občanů nacistické ideologii. … Zabouchněte dveře před nosem těm, kteří šíří strach a zlobu a už zase nálepkují druhé. Je to na každém z nás. Musíme každý udržet před zlem zavřené své vlastní dveře. Jedině tak se holokaust ž nikdy nebude opakovat. Už nikdy!“
Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně dodala: „ať už je nám dobře v jakémkoliv společenství či uskupení lidí nebo v přítomnosti mezi nimi shledáváme nějaký užitek, dávejme ostražitě pozor, zda chráníme své lidství, které končí tam, kde prostor k němu ubíráme jiným. Totiž pokud chceme takovými být a já jsem přesvědčena, že většina lidí se do tohoto světa rodí s pozitivními ideály, ale brzký rozpor mezi našimi zájmy – totiž zájmy jednotlivců obdařených vlastním egem – nás pak snadno rozlučují a zavádějí na scestí. Obezřetnosti v této a podobných věcech nám lidem nikdy nezbývá.“

Předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michal Klíma otevřel již medializovanou, leč neřešenou kauzu, prodeje suvenýrů zpodobňující válečné zločince a vyzval přítomné zákonodárce, aby novelizovali trestní zákon: „každoročně si zde připomínáme památku obětí nacistické hrůzovlády. A pár stovek metrů odtud v historickém centru Prahy se prodávají předměty s podobami nacistických vůdců. Zasaďme se prosím o to, aby se naše společnost už s touto ostudou definitivně vyrovnala. Věřím, že tak nejlépe uctíme památku těch nevinně zavražděných.“

Eva Pokorná sdílela s přítomnými svůj rodinný příběh, perzekuci během 2. světové války: „Mne, tetu s pětiletým synem, babičku a dědečkovu sestru naložili do dobytčího vagónu a po dvou dnech jsme dorazili na rampu do lágru Osvětim-Birkenau. Nesla jsem chlebníček s věcmi pro malého bratrance a když esesáci zařvali, že se mají všechna zavazadla odložit, chlebníček jsem odložila. To přece není žádné zavazadlo, řekla teta. Předala jsem jí dítě a chtěla jsem chlebníček zvednout. To mi samozřejmě nedovolili, ale zůstala jsem o krok za nimi v místě, kde esesácký důstojník prováděl selekci. Teta s dítětem, babička i dědečkova sestra šly na jednu stranu, já jediná na druhou. Znamenalo to, že jsme jediná přežila. … Celý život jsem se snažila pomáhat rodině i svému okolí. Radost mi dělal pocit užitečnosti.“

V závěrečném slově tajemník Federace židovských obcí v ČR zmínil: „Každý rok tu slyšíme slova, která nás povzbuzují v našem úsilí, zachovat paměť holocaustu dalším generacím. A ten, který se nesmí dát, jsme dnes my, kteří se počítáme k tzv. druhé, či dokonce třetí generaci. Je a bude naší odpovědností, abychom zkušenosti, které nám předali naši rodiče a prarodiče, my předávali dál.“

Setkání se zúčastnili již významněji zástupci druhé generace, děti přeživších holocaust: „Vzhledem k tomu, že jsem byl vychovaná v rodině, která měla své příbuzné snad ve všech existujících koncentračních táborech a přes šedesát příbuzných bylo zavražděno v plynových komorách a na pochodu smrti, cítím povinnost nést tento pomyslně vztyčený prst proti nenávisti a likvidaci jednoho vůči druhému dál.“, uvedla Zuzana Peterová.

Součástí vzpomínkového setkání byla výstava Židovského muzea v Praze „Motýla jsem tu neviděl: kresby dětí z terezínského ghetta.“ A neformální uvedení nové knihy Pavla Barocha Mengelovo dvojče A-782, příběh Jiřího Fišera, který jako osmiletý přežil Osvětim.