Dnes je 10. 7. 2020
Zpravodajství
O projektu

Fejeton rabína Sidona: JE JARO TADY?

1. 4. 2020, Efraim K. Sidon  |  Z domova

Západními okny hledím na Petrské náměstí s několika ještě holými, ale už jistě pučícími platany, a někdy si prohlížím a někdy i počítám lidi. Malé náměstí se zdá prázdné, ale tuhle jsem přesto za pár minut napočítal deset lidí, pochopitelně se zakrytými nosy a ústy, kteří přes ně šli. To mi rovněž připomíná, že „jaro je tady,“ abych použil názvu fejetonů Ludvíka Vaculíka. Ale my máme domácí vězení, včetně dětí, a Bůh sám ví, na jak dlouho, jakoby někomu nahoře záleželo na tom, zpochybnit jistotu, která nám lidem pomáhala přežít ve zlých časech. Jako pamětník prvních samizdatových fejetonů otce Vaculíka vím, že už jejich titulek „Jaro je tady“ byl autorem míněn jako povzbuzení pro nepřizpůsobivé občany, na které stát uvalil karanténu, že mají přírodu na své straně. Vaculík nám svými fejetony říkal, že na to, aby změnil příchod jara, je i zvrhlý režim krátký. Jenomže dneska jde s jarem ruku v ruce koronavirus, a to je také příroda, a stát je ve stejné bryndě jako ti, co v něm žijí.

Modré nebe, které se díky koronaviru ukázalo nad Wu-chanem, potvrdilo i nedoslýchavým, že na znečištění nejbližšího nebe neseme vinu my, kdo pod ním žijeme. Západní firmy přesunuly výrobu do Číny s levnější pracovní silou, a když se teď Číňanům daří nepoměrně líp, než předtím, začali cestovat všude tam, kde mají vzduch dýchatelnější, než doma. A naopak Američané a Evropané se hrnuli do Číny, aby si prohlédli komunistický svět v západním balení. Všechno je živo z cestovního ruchu, hoteliéři a cestovky, aerolinie a automobilky i zemědělská výroba, a do toho soustavně přilévá oleje reklama, slibující rajské zážitky z volného pohybu sem a tam po celé planetě. A reklamu platí prodejci rajského ovoce, a ty zase platí lidi, kteří z toho mají obživu a mohou tím pádem utrácet. Tím chci říci, co asi ví každý, že z toho kolotoče není jiného úniku, než ho zastavit, a o to zase nikdo nestojí. Koronaviru se to však načas podařilo a důsledky opatření proti němu už strhly světovou ekonomiku do hospodářské krize.

Neměli bychom pro tu dobu, než se kola ekonomik znovu roztočí, jít do sebe a připustit si svůj rozhodující podíl na tom zlu? Vykřesat z něho závěr, že válku, kterou jsme vyhlásili přírodě, prohráváme vlastní vinou? Příroda ji s námi nevede, ona je prostě taková, jaká je, a když lidé nerespektují realitu, škodí sami sobě. Bohužel neříkám nic nového, je to nemoc lidské civilizace od jejích počátků. Jedna souvislost mi však právě teď připadá hodna obzvláštní pozornosti. Je to příběh o stavbě babylonské věže. Spočívá v tom, že lidstvo bylo jedno, soustředěné na jednom místě. Dnes je pro nás tímto místem planeta Země, poněvadž se tenkrát Bohu nelíbilo, že aby si lidé udělali jméno, chtěli si postavit věž, sahající až do nebe. „Nu, jeden lid s jednou řečí, a s tímhle začínají,“ řekl si Bůh, když si jejich dílo prohlédl, „teď už by jim nikdo nezabránil udělat, co si umanou!“ Aby rozestavěnou věž opustili a to jméno si přestali dělat, zmátl jim Bůh jazyk a jeden druhému přestali rozumět. To byl počátek naší civilizace.

Klademe-li si otázku, co měl Bůh proti tomu, musíme v knize knih zalistovat o něco dál. Zjistíme, že komentářem k babylonské věži je příběh o žebříku, stojícím na zemi a sahajícím do nebe. Tento žebřík však nesahal do nebe, aby si náš praotec Jaakov udělal ve světě jméno, ale spojoval ho s Bohem. Když se zase stáváme jedním lidstvem, před koronavirem bylo zbytečné se ptát, jestli nám za ta tisíciletí vyprchala z hlavy představa, že si postavíme věž do nebe a uděláme si tak jméno. Už během krize se však ozývají hlasy, které mluví o světle na konci tunelu, a představují si tam svět změněný touto zkušeností, ne týž. Samozřejmě si nemyslí, že se zřekneme volného pohybu a nezavedeme znovu neprodyšně zavřené hranice mezi státy, ale že začneme jinak uvažovat o sobě a světě. Kovidová pandemie se týká opravdu jen nás, celého lidstva, a musíme se z ní učit. Nejen, jak ji zvládnout, ale jak předcházet podobným katastrofám a především podobné nezpůsobovat. Že svět, ve kterém žijeme, je jeden, je první a zásadní poučení, ze kterého by mělo vyplývat druhé, že nemá smysl vidět nepřítele v nějakém viru, ale v nás samých, poněvadž jsme mu poskytli možnosti k šíření, o kterých by se mu ani nezdálo. Bůh dal lidem vládu nade vším, co ve svém světě stvořil, jenomže způsoby, jak ji uplatňujeme, škodí nám samým i jaru, které je tu.