Dnes je 18. 11. 2017
Zpravodajství
O projektu

Víc než jen pár much: První slovník moderní hebrejštiny je bez důkladné revize blamáží

5. 6. 2017, Magdalena Křížová |  Nové knihy

PRAHA – Počátkem letošního roku vypustilo nakladatelství Lingea, zaměřené na prakticky orientované cizojazyčné slovníky a jejich elektronické verze, zprávu o tom, že na konci zimy vydá první český slovník moderní hebrejštiny. Na takovou novinu se čekalo roky – hebrejština byla pravděpodobně jedním z posledních jazyků srovnatelného významu, kterému v českém prostředí slovník doposud chyběl, což je vzhledem k poměrně silné novodobé tradici akademické hebraistiky, intenzitě kontaktů obou zemí a i množství literárních překladů dosti překvapivé. Projektů takového rázu tu bylo v minulosti několik (na jednom z nich spolupracovala i autorka tohoto textu), žádný však nebyl doposud dotažen do konce. Že stávající slovník vůbec vznikl, je tedy už samo o sobě věcí nepochybně záslužnou. Jednosvazkový slovník o 40 000 heslech, inzerovaný jako slovník „praktický“, obohacený však o řadu odborných a technických termínů z vybraných oborů, budil naděje – třeba už proto, že u téhož nakladatele vyšla před několika lety pěkně zpracovaná hebrejská konverzace s malým slovníčkem.

Kterýsi známý mi doporučil, abych kvalitu slovníku prověřila známým hebrejským slovem DAVKA – frekventovaným a obtížně přeložitelným výrazem, který znamená cosi jako „překvapivě“, „přitom“, „naschvál“ či pěkné německé „ausgerechnet“. Výraz však kupodivu („davka!“) ve slovníku schází. Nezbylo tedy než podívat se mu na zoubek důkladněji. Bližší ohledání však ukázalo nemalé množství chyb, nepřesností a vyslovených bot, které nejenže prozrazují základní neznalosti přinejmenším u některých spoluautorů slovníku (jejichž jména ovšem neznáme, jak o tom bude ještě řeč), ale především mohou cílového uživatele zavést zcela nesprávným směrem při snaze porozumět hebrejským textům či sám se srozumitelně vyjádřit. A to je samozřejmě u slovníku zásadní vada.

Na úvod předesílám, že následující recenze vycházela především z části hebrejsko-české a druhá část slovníku je zohledněna jen příležitostně. Příklady nedostatků byly excerpovány namátkou a uvádím zde pouze zlomek nalezených chyb.

Tyto chyby začínají už na rovině výslovnosti a transkripce do češtiny. Po vzoru některých „výukových“ slovníků se autoři (či snad samo nakladatelství) rozhodli uvádět u hebrejských slov přepis. Potud v pořádku, byť hebrejština doplněná o samohlásky umožňuje člověku znalému písma přečíst výraz vždy správně – na rozdíl třeba od angličtiny. Uživatele z akademického prostředí by mohlo dráždit, že se u nikoli zcela banální otázky pravidel transkripce neuvádí, z čeho autoři při přepisu vycházejí, což je přitom běžnou praxí třeba i u beletrie či populárně-naučné literatury. Tvrdit, že přepis se zkrátka drží fonetického klíče, nestačí – je třeba například zdůvodnit, jak se budou psát členy a další neodlučitelné výrazy. Ve slovníku se tedy můžeme setkat vedle sebe s psaním členu s apostrofem (šen ha’ari) i s pomlčkou (Jom ha-Zikaron).

Nedořešené psaní šva na začátku slova zase vede k tomu, že tentýž výraz „žert“ je jednou ve slovníku přepsán jako bdicha a podruhé jako bedicha. Horší už je, že autoři zjevně nevědí o jevu zvaném „vplížené patach“ a u slov končících na ajin píšou systematicky oddělující apostrof tam, kam nepatří (např. mafri’a místo mafria). Nevyřešené zůstaly případy, kdy se v hebrejštině objeví za sebou C a H, což při fonetickém přepisu do češtiny působí jako „ch“ (michar – „poledník“ – mělo by se snad raději přepsat např. mitzhar). Trapné je občasné popletení písmen šin a sin (výraz sezam, SUMSUM či spisovně SUMSOM, je zde přepsán šumšom). Za hrubou chybu je třeba pokládat neznalost tzv. kamec chatuf, tedy přesně definovaných případů, kdy se znak obvykle užívaný pro samohlásku a má přečíst jako o. Vede to k tomu, že se ve slovníku objevují v transkripcích desítky nesmyslů typu arla místo orla (předkožka), bechal zot místo bechol zot (přesto), machorat místo mochorat (následující den, nazítří) anebo údajná dualita výslovnosti kal i kol (každý, všechen).

Slovník trpí také značnou nevyvážeností a chaotičností, pokud jde o množství nabízených ekvivalentů, jejich pořadí a případně číslování jednotlivých významových skupin – což jde snad na vrub odlišnému stylu práce jednotlivých autorů slovníku, chybí zde ovšem pevné vedení editora. A tak má například substantivum MEŠUGA uvedeno osm ekvivalentů (dva se opakují) rozčleněných do čtyř číslovaných významových skupin, když přitom by stačilo přeložit ho jediným výrazem – blázen. Podobné je to u výrazu BEEMET (opravdu), kde se objevují rovněž čtyři ne zcela jasně odlišené skupiny významů („1. doopravdy, opravdu (ve skutečnosti), skutečně 2. skutečně, opravdově, opravdu (nepředstíraně) 3. upřímně (otevřeně, popravdě) 4. čestně“), z nichž poslední tři lze vnímat přinejmenším jako sporné až zavádějící.

Jinde jsou ekvivalenty nerozčleněny do významových skupin, vršení překladů však budí neodbytný dojem nerozhodnosti, jako by snad měl tento „praktický“ uživatelský slovník suplovat synonymickou příručku (u substantiva KAAS je například uvedeno pět výrazů – „naštvanost, rozzlobenost, zlost, vztek, hněv“ – když přitom by bohatě stačilo jedno či dvě). Toto plýtvání synonymy nápadně mizí u opačného směru, v česko-hebrejské části, a bohužel tak leckde jinde, kde jsou autoři najednou skoupí a neprozradí mnohdy ani základní významy, jak uvidíme dále. Konečně mnohde není jasné, podle jakého klíče zvolili autoři toho či onoho hesla pořadí ekvivalentů – proč je DVORA přeložena jako „trubec, včela“, a ne spíše opačně? Proč je u slova MIKROFON na prvním místě uvedeno „štěnice“ a až na druhém základní význam, tedy „mikrofon“? Výraz ŠLIŠIJA, označující většinou trojici či trio, má významy ve slovníku naházené halabala, v nesmyslném pořadí a tentokrát bez číslování významových skupin, které by zde dávalo smysl: „švédská trojka, sex ve třech, trio, trojčata, trojice“.

Autoři slovníkových hesel nejeví ani velký cit pro stylové roviny obou jazyků. MIŠTATEF BIMSIBOT, tedy obyčejné „účastník večírků“, které ani nelze pokládat za zvláštní ustálené spojení, je přeloženo slangově jako „pařmen, kalič“. Něžný český výraz „milovat se“, pro který existuje přiléhavý hebrejský protějšek LAASOT AHAVA, je zase v česko-hebrejské části přeložen krkolomným a chladným LEKAJEM JACHASEJ MIN, tedy „mít pohlavní styk“.

Zatímco nad doposud vypočtenými nedostatky by se snad dalo přimhouřit oko, u následujících opomenutí či přímo chyb už není shovívavost na místě. Ve slovníku mnohde docela chybí základní významy slov: substantivum ALUF má uvedeno několik překladů včetně okrajových, chybí však mezi nimi „generál“. Výraz ŠAFAN je jistě v přeneseném významu „zbabělec, srab, srágora“ (byť míra expresivity zvolená autorem hesla je více než sporná), kde se ale uživatel dozví, že jde o savce známého v češtině jako daman, rozšířeného obyvatele mnoha částí Izraele? Adjektivum PATETI má v dnešní hebrejštině pod vlivem angličtiny význam nejen „patetický“, ale také – a to běžněji – „trapný, ubohý“. Slovo HIGAJON je především „logika“, v běžném smyslu slova, ze slovníku se však dozvíme, že znamená „zdravý/selský rozum“ (to by však muselo být v hebrejštině rozšířeno o další přívlastek, například HIGAJON JAŠAR).

K  zavádějícímu až nesmyslnému výsledku vede, když se autoři slovníku nechají zmást nějakým idiomem – který ovšem samotný vynechají. MASECHET, hebrejské označení jednotlivých traktátů Mišny, ale také kabaretního revue či pásma, je zde přeloženo pouze jako „snůška (lží, nesmyslů)“ – přitom tento význam nese toto slovo právě jen ve spojení MASECHET ŠKARIM. Dobře známý výraz PARCUF označuje, jak ví každý pokročilejší student hebrejštiny, obličej, popřípadě někdy poněkud expresivněji ksicht. Tento význam však ve slovníku zcela schází a na jeho místě se objevuje zcela zavádějící překlad „škleb“; snad i zde se autor nechal zmást idiomem LAASOT PARCUFIM, které lze přeložit nejlépe doslova jako „dělat obličeje“, ale i „ksichtit se“ či „šklebit se“. Spíše nepozornost či neochota se zamyslet stojí za případy zbytečných chyb – JAM TICHONI nebude nikdy znamenat „středozemní“, ale vždy jen „středomořský“, a výraz IGUL je sice správně přeložen jako „kolečko“, dojem však kazí kontextová poznámka „např. salámu“ (to by se totiž řeklo hebrejsky PRUSAT SALAMI, v žádném případě ne IGUL).

Často ani není jasné, jak autoři dospěli k omylu. MEDUVLAL rozhodně neznamená „huňatý“, nýbrž „rozcuchaný“. VATIK je výraz, pro nějž čeština postrádá jednoduchý ekvivalent, dá se však přeložit mnoha způsoby (jako letitý, zasloužilý, služebně starší, starousedlík či veterán…), mezi něž však v žádném případě nepatří jediný zde nabídnutý překlad „vysoký (postavení, funkce)“. PARŠAN je skutečně „komentátor“, jak je uvedeno ve slovníku, hodily by se i překlady interpret či vykladač, které zde nenajdeme; zato ale se tu objevuje nesmyslné „zastánce, obhájce (myšlenky)“. ŠIMURIM nejsou „zavařenina“, nýbrž konzervované či nakládané potraviny, a BAAL OCMA rozhodně neznamená „mocenský“, jak je zde uvedeno, nýbrž „mocný“.

A nesmysly najdeme i v idiomech a vazbách: MAGIA LO se dá jednoduše přeložit jako „patří mu to“ či „zaslouží si to“ (v pozitivním, ale i v negativním smyslu), autor hesla to však otáčí a tvrdí, že výraz značí „hodný čeho, zasluhující si“. AMAD AL DAATO neznamená „prosadit se“, ale „trvat na svém“, a zcela běžné spojení EJN MA LAASOT… nelze bez dalšího chápat jako „Nezbývá, než… Není jiné řešení, než…“, nýbrž vyjadřuje se jím lakonické „Nedá se nic dělat.“

A výčet by mohl ještě dlouho pokračovat. Jistě, dalo by se namítnout, že slovník obsahuje i kvalitně či alespoň průměrně zpracovaná hesla, kterých je většina. Jenže to nestačí. Dobrý slovník dělá jeho spolehlivost, a zde je bohužel příliš mnoho momentů, kdy hrozí, že s ním uživatel šlápne vedle. Což je o to horší u slovníku, který je pro české mluvčí jediný svého druhu – a o to hanebnější, dodejme, že se za něj požaduje přemrštěná cena; v kamenných knihkupectvích kolem 1200 Kč.

Na úplný závěr se sluší poznamenat ještě něco. Patří zjevně k politice nakladatelství Lingea, že autory svých slovníků neprozrazuje – za tímto svazkem stojí podle copyrightu „kolektiv pracovníků Lingea“. Snad protože chce nakladatelství budovat silnou značku, snad protože (ze zásady?) nespolupracuje s respektovanými jmény z akademické sféry, kteří bývají autory kvalitní slovníkové literatury nejčastěji (byť čestné výjimky samozřejmě existují, zvláště u malých jazyků), a spoléhá na to, že nahodile poskládaný tým lidí s velmi kolísavou a začasté spornou znalostí jazyka dokáže dospět k obstojnému výsledku. To se bohužel nepodařilo, a blamáž s tím spojená padá v tomto případě na hlavu nakladatelství, nikoli konkrétních osob, které jsou za prací na slovníku skryty. A je to dobře – tito lidé byli (dost možná i za nevysoký peníz) zneužiti ke spolupráci na projektu, který nebyl nikým zastřešen ani garantován a před vydáním se mu nedostalo solidní revize, jakou by si rozhodně zasloužil. Doufejme, že aspoň před zveřejněním plánované elektronické verze se jí dočká – a my s ním.

Psáno pro měsíčník Roš chodeš