Deborah Lipstadtová mění ve své nové knize pohled na Eichmanna
Letos uplyne 50 let od jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem, který ve své době sledoval celý svět. Profesorka Deborah Lipstadtová z Emoryho Univerzity v americké Atlantě výročí připomněla vydáním knihy The Eichmann Trial (Eichmannův proces). Autorka v knize předložila popis procesu a rozebrala dramatický dopad, jenž měla svědectví přeživších ve světě, který ještě plně nepochopil osud milionů obětí ani statisíců těch, kteří dokázali přežít. Polemizuje přitom se slavnou knihou Hannah Arendtové “Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla” a pokouší se vyvrátit některé její argumenty.
Kromě vyznění se obě knihy liší v celkovém pojetí. Zatímco Arendtové šlo v prvé řadě o příčiny a důvody, Lipstadtová se soustředila na průběh událostí. Chronologicky zpracovala Eichmannův únos izraelskými agenty z Argentiny, výběr žalobce, obhájce a soudců, obraz procesu v médiích, mrazivou
úvodní řeč žalobce, svědectví přeživších svědků i samotného Eichmanna, vynesení rozsudku i vášnivou debatu nad trestem smrti.
Lipstadtová se s Arendtovou ostře rozešla ve dvou hlavních otázkách. První je úloha, kterou sehrály Židovské rady (Judenräte), jež německým orgánům asistovaly při sestavování seznamů židů určených k deportaci do vyhlazovacích táborů. Lipstadtová považuje přísný odsudek Židovských rad vyslovený Hannah Arendtovou za přehnaný a poukazuje na tisíce osob, jež na okupovaných územích Sovětského svazu povraždily tzv. Einsatzgruppen, aniž by k tomu potřebovaly existenci Judenratu.
Druhým sporným bodem je motivace Eichmannových činů. Podle Arendtové nebyl Eichmann žádný zavilý antisemita. Jediné, co vedlo jeho činy, byla touha udělat kariéru a plnit přání nadřízených. Pro Arendtovou byl Eichmann obyčejný člověk, a proto každý obyčejný člověk může spáchat totéž, co on. Právě na této naprosté absenci jakýchkoli složitějších motivů a ničím nevynikající osobnosti postavila Arendtová svou koncepci “banality zla”.
Proti tomu Lipstadtová tvrdí, že toto je pouze obraz, který se o sobě snažil při procesu vytvářet sám Eichmann, který se stylizoval do role bezvýznamného úředníka. Na tom, že svět tuto Eichmannovu sebeprezentaci přijal, má hlavní zásluhu právě Hannah Arendtová. Lipstadtová tvrdí, že Eichmnann skutečně antisemitou byl, své přesvědčení však opírá o důkazy, který zčásti nebyly v době procesu volně dostupné. Jedná se o Eichmannův projev, v němž před svými muži prohlašuje, že bude umírat spokojen, neboť zavraždil miliony Židů, a o Eichmannův deník psaný v době procesu, který ležel pod zámkem v izraelských archivech, dokud si k němu nezjednala přístup sama Lipstadtová v době svého procesu s popíračem holokaustu Davidem Irvingem.
Osobním svědectvím podepřel stanovisko Lipstadtové historik David Pryce-Jones, známý i českým čtenářům. Pryce-Jones se osobně Eichmannova procesu účastnil a obviněného popsal jako člověka sice chladného, který však často soptil hněvem a pocitem spravedlivého rozhořčení. Označení ‘banální’ se podle něj naprosto nehodí na člověka tak neschopného uznat svou bezmeznou mravní zvrácenost.
Za hlavní dědictví procesu s Eichmannem Deborah Lipstadtová považuje rozhodnutí hlavního žalobce Gideona Hausnera povolat na lavici svědků přeživší oběti. Ty sice osobně neměly s Eichmannem nic co do činění, nicméně tím, že jim umožnil veřejně hovořit o svých osudech, změnil žalobce vnímání a postavení obětí holokaustu v izraelské společnosti.
V rozhovoru, který zveřejnila na svých stránkách její domovská univerzita, Deborah Lipstadtová poukázala na kontrast s Norimberským procesem. Zatímco proti špičkám Třetí říše mohla podat svědectví jen hrstka jejich obětí, v procesu s Eichmannem bylo svědků kolem stovky. Eichmannův proces tak odčinil jistý deficit zanechaný Norimberským procesem tím, že umožnil obětem, aby jedna za druhou vystoupil, vylíčily svůj příběh a před mikrofony a kamerami světových médií čelily svému prožitému utrpení.