Rubrika: Nové knihy

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v těchto dnech jeden z posledních románů známého izraelského spisovatele Davida Grossmana pod titulem Žena prchá před zprávou. Do češtiny jej přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fischer. Tento román se dotýká některých bolestivých aspektů izraelské reality – úmrtí izraelských vojáků během ozbrojených konfliktů vyvolaných teroristickými organizacemi a zajetí. Grossman zpracovává tuto tematiku citlivě, své postavy propracovává a utrpení dávkuje odměřeně. Ofer, syn jedné z hrdinek, Ory, si dobrovolně prodlužuje službu v armádě a nechává se vyslat na nebezpečnou vojenskou operaci. Ora, namísto aby čekala doma na špatné zprávy, vyráží na cestu po severu Izraele. S sebou si bere lásku z dětství a Oferova biologického otce, Avrama. Ora se touto poutí snaží nejen uprchnout před zlou zprávou – aplikuje magické zaklínadlo, že pokud ji nikdo nezastihne doma, nemůže jí ani oznámit, že je její syn mrtev – ale také se snaží najít cestu k Avramovi. Zde se setkáváme s druhou linií románu, neméně bolestivou. Avram byl totiž léta v egyptském zajetí, což silně nalomilo jeho psychiku i vůli žít. Grossman svým románem kritizuje současnou situaci v Izraeli, která „zasahuje rodiny, deformuje vztahy, způsob myšlení i jazyk; lidé se vyjadřují v klišé, ve sloganech, bezmyšlenkovitě opakují novinové titulky, neargumentují, jen stále jeden druhého z něčeho obviňují“. A na jiném místě dodává: „Jen žena a matka může reagovat jako Ora. I Bůh šel nejdříve za Abrahamem, aby obětoval svého syna Izáka, nešel za jeho ženou Sárou, protože dobře věděl, že by nepochodil.“ Tak situaci komentoval Grossman pro list Le Monde. Román se dostal do širšího povědomí i kvůli tragédii, která postihla Grossmanovu rodinu. Poslední den druhé libanonské války (2006) totiž padl Grossmanův syn Uri. Grossman měl již román rozepsaný, po této katastrofě jej ale zčásti přepracoval a na mnohé události v knize líčené se najednou začal dívat se zcela jiného úhlu. Připomeňme ještě, že Grossman patří k aktivistům hnutí Šalom achšav (Mír hned teď), které usiluje o mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Příští měsíc má vyjít kniha britského spisovatele literatury faktu Gordona Thomase nazvaná „Papežovi Židé: Tajný plán Vatikánu, jak zachránit Židy před nacisty“. Její autor v ní využívá dosud nezveřejněných historických dokumentů, uložených ve vatikánských archivech. Z materiálů vyplývá, že vedení římskokatolické církve v čele s papežem Piem XII. (v úřadě 1939–1958) se za druhé světové války aktivně pokoušelo přispět na pomoc italským Židům, jimž v době německé okupace, k níž došlo po spojenecké invazi v roce 1943, hrozila deportace do vyhlazovacích táborů v Polsku. Podle Thomasovy knihy papež schválil zřízení tajných azylových domů, v nichž katoličtí kněží a řeholníci ukrývali ohrožené Židy. Jeho přičiněním mělo být též vydáno přibližně 2.000 falešných vatikánských pasů pro Židy v Maďarsku, okupovaném od jara 1944 německou armádou (podobně se tamním Židům pokoušely pomáhat i další neutrální mocnosti, např. Španělsko a zejména Švédsko). Kniha Gordona Thomase může mít velký význam pro přehodnocení obrazu Pia XII. v obecném povědomí, a to zejména proto, že v poválečném období byl hojně připomínán jeho relativně vstřícný postoj vůči fašistickým státům a nacistickému Německu (ostře kontrastující s jeho radikálním antikomunismem). Toto hodnocení nejvýrazněji zosobňuje kniha „Hitlerův papež“, vydaná roku 1999. Podle jejího autora Johna Cornwella Pius XII. svou pasivitou v období druhé světové války přímo přispěl k nacistické genocidě Židů. Již dříve mnozí historikové proti tomuto obrazu papeže protestovali s poukazem na existující svědectví, uznávající Piův přínos k ochraně ohrožených Židů. Nová kniha by mohla do existující debaty vnést nové argumenty, opřené o solidní historická fakta.

Kniha „Aleppský kodex: skutečný příběh posedlosti, víry, a honby za posvátnou knihou“ izraelského novináře a publicisty Mattiho Friedmana získala letošní Cenu Sophie Brodyové, udělovanou v USA za vynikající přínos soudobé židovské literatuře. Jedná se o dílo z žánru literatury faktu, jehož tématem jsou pohnuté osudy jednoho z nejvýznamnějších středověkých rukopisů židovské Bible. Svůj název manuskript získal podle syrského města Aleppa, v jehož starobylé synagoze byl po mnoho staletí uložen. Rukopis však vznikl na území dnešního Izraele v desátém století. Do Aleppa se kodex dostal poté, co jej syrští Židé vykoupili od křižáků, kteří knihu ukořistili během svých tažení do Svaté země. Do Izraele se Aleppský kodex dostal za zjitřené atmosféry během války za nezávislost, kdy těsně po hlasování OSN o vzniku židovského státu vypukly v arabských zemích protižidovské pogromy. Friedmanova kniha se zaměřuje právě na dramatický příběh knihy, jejž prezentuje z pohledu investigativního žurnalisty a zabývá se mimo jiné otázkou, kam zmizely ztracené části kodexu či jakým způsobem se manuskript dostal do rukou izraelských státních institucí. Přitom ale nezapomíná čtenáři poutavě zprostředkovat kromě novějších dějin rukopisu i jeho osudy středověké v širokém dobovém kontextu. Je nepochybným přínosem knihy Mattiho Freidmana, jež na konci minulého roku vyšla i v češtině, že upozorňuje čtenáře na jednu z pozoruhodných literárních památek židovské historie.

Izraelský prezident Šimon Peres obdržel v Muzeu bojovníků ghett kopii vzácného deníku sepsaného za holocaustu, který byl vydán k sedmdesátiletému výročí povstání ve Varšavském ghettu v dubnu 1943. Prezident Peres při slavnostní ceremonii označil povstání za „jeden z nejhrdinštějších činů židovského lidu“ a dodal, že jej „fascinuje neuvěřitelná odvaha“ obyvatel Varšavského ghetta. Autor deníku, židovský právník narozený v roce 1906, popsal denní rutinu v ghettu následovně: „Tělo ženy zastřelené včera v noci Ukrajincem leží v jedné z místností. Její čtyřletý syn leze u její mrtvoly. Dotýká se jejího krvácejícího těla a tahá ji za vlasy. Její ztuhlost mu připadá zábavná. Strká jí prsty do pootevřených úst, dotýká se skelných očí, jež už nevidí. Najednou se rozpláče. Ten pláč trhá srdce.“ V dubnu 1943 byl autor deníku poslán do koncentračního tábora Treblinka, jeho další osud je neznámý. Před deportací si poznamenal: „Dívám se na jasné dubnové nebe. V noci nás odvezou do Treblinky. Až se rozbřeskne, už nebudu mezi živými. Je to jednoduchá úvaha – tohle je naposledy, co vidím mezi mraky modré nebe.“ O své vyvražděné rodině napsal: „19. dubna 1943. Za týden mi bude 37. Hm, co na tom vlastně sejde? Řekli mi, že má matka byla zastřelena. Šokován nejsem. Protrpěla devět měsíců, přežila smrt vlastní dcery, smrt manžela a nutnost ukrývat se ve smradlavých a dusných dírách. Najednou zjišťuji, že jsem se k ní nechoval dost citlivě, že mě ghetto zbavilo jemnosti a vnímavosti a že mě prostoupila vše ovládající krutost jako rentgenové paprsky.“ Osmadvacetistránkový polsky psaný deník se dostal do Muzea bojovníků ghett v sedmdesátých letech a v archivu dosud čekal na svůj překlad a interpretaci.

15. ledna ohlásila Rada židovské knihy (JBC) letošní držitele ceny National Jewish Book Awards udělované Nadací rodiny Everettovy. Mezi vítěznými kandidáty jsou třídílné dějiny newyorského židovstva s titulem „Město nadějí: Historie Židů v New Yorku“ a antologie nazvaná „Židovští sportovci: Neortodoxní síň slávy“. V kategorii americká židovská studia dosáhla vítězné příčky publikace Laury Arnold Leibmanové „Mesianismus, tajnosti a mystika: Nová interpretace raného amerického židovského života“. V kategorii fikce získala cenu novinářka a kritička Francesca Segalová s milostným příběhem „Nevinní“ založeným na románu Edith Whartonové „Věk nevinnosti“. Ocenění za celoživotní přínos udělila JBC spisovateli a držiteli Nobelovy ceny neuropsychiatrovi Ericu R. Kandelovi. Ten také přednese hlavní řeč při slavnostním předávání cen 14. března v newyorském Centru pro židovskou historii.

Cenu za výzkum holocaustu udělovanou památníkem Jad Vašem získal Christoph Dieckmann z Keele University za svou dvoudílnou publikaci Deutsche Besatzungspolitik in Litauen 1941–1944 (Německá okupační politika na Litvě 1941–1944). Mezinárodní knižní cena za výzkum holocaustu, která vznikla na paměť Abrahama Meira Schwarzbauma a jeho rodiny zavražděné za holocaustu, je udělována za průlomový vědecký výzkum holocaustu. Výbor památníku Jad va-šem označil Dieckmannovu knihu za „model pro podobné výzkumy, které by měly být provedeny i v dalších zemích“. Dan Michman, předseda výboru památníku Jad va-šem, doplnil, že „za poslední dvě dekády bylo otevřeno mnoho nepřístupných archivů ve východní Evropě a Dieckmannova studie užívá jak je, tak všechny další relevantní materiály včetně vzpomínek přeživších v mnoha různých jazycích, nevyjímaje litevštinu, němčinu, jidiš a hebrejštinu. Jeho monumentální dílo je zářným příkladem toho, jak má být napsána integrativní studie holocaustu v určité zemi.“

Americký židovský prozaik a držitel Pulitzerovy ceny Michael Chabon vydal po pětileté odmlce nový román. Jeho název Telegraph Avenue odkazuje nejen k místu děje (ulice spojující kalifornská města Berkeley a Oakland v sanfranciské aglomeraci), ale i k prostředí a životnímu stylu, v němž se příběhy hlavních hrdinů odehrávají. Telegraph Avenue je jakýmsi symbolem nostalgie po atmosféře umělecké bohémy, jež v Kalifornii vládla v šedesátých a sedmdesátých letech. Obchod se starými gramodeskami, který vedou protagonisté příběhu, černoch Archy Stallings a Žid Nat Jaffe, je jednou z oáz, v niž tato atmosféra zůstává živá i v roce 2004, kdy se román odehrává. Jak je u Michaela Chabona obvyklé, knize dominují témata mezilidských a mezigeneračních vztahů, střetu ideálů a reality, loajality k rodině a konfrontace s vlastní minulostí. Krom toho je Telegraph avenue také specifickým vyznáním prostředí, v němž Chabon strávil většinu svého profesionálního života.

Ve čtvrtek 13. září tohoto roku, pět týdnů po oslavě rabiho sedmdesátin, proběhne v divadle Rubín slavnostní prezentace kompletního vydání divadelních a rozhlasových her významného českého spisovatele a dramatika a současně vrchního zemského rabína Karola Sidona (narozen 1942). Nakladatelství Akropolis se u příležitosti autorových kulatin rozhodlo čtenářům představit poprvé ucelené Sidonovo dramatické dílo, a to včetně her, které byly již považovány za ztracené. Na stránkách této publikace je tak možno sledovat nejen autorův umělecký vývoj, ale i široký tematický a žánrově-stylový záběr – od psychologické dramatické výpovědi (hra Zpívej mi na cestu), přes grotesky z vojenského prostředí (Latríny), až po autorsky pojaté absurdní drama (Etuda o hodináři). Navíc poslední jmenovaná nebyla dodnes známá ani odborné veřejnosti, což jen umocňuje důležitost tohoto edičního počinu. Společně s výše jmenovanými se v publikaci objevují i divadelní zpracování původních textů – v purimové hře Ester se jedná o parafrázi biblických příběhů, v jedné své hře Sidon zdramatizoval i Komenského Labyrint.

Bernard Wasserstein, britský historik působící na universitě v Chicagu, předkládá ve své nové knize „On the Eve“ („V předvečer“) detailní portrét evropské židovské komunity na samém sklonku předválečného období. Meziválečná léta, v kontrastu s následující hrůzami nacistické perzekuce, bývají často pokládána za éru klidu a pokojného rozkvětu evropské židovské komunity, plně začleněné do prosperující demokratické společnosti. Wasserstein však předválečné židovstvo ukazuje jako společenství čelící hluboké vnitřní krizi, rozdělené na mnoho politických, náboženských a světonázorových frakcí a vystavené vážné demografické hrozbě. S využitím velkého množství historických údajů a statistických dat autor dokazuje, že zejména ve vyspělých zemích podíl židovského obyvatelstva v předválečných desetiletích prudce klesal vlivem velkého počtu smíšených manželství, radikální asimilace a emigrace. Mnoho praktikujících ortodoxních Židů, vesměs příslušníků nižších vrstev, využilo liberálnějšího prostředí po první světové válce k odchodu do USA, zatímco sionističtí aktivisté ve velkém odcházeli do tehdejší Palestiny. Tyto základní trendy způsobily, že Evropa postupně přicházela o životaschopné jádro židovské komunity. Jakým konkrétním směrem by tato situace vyústila, však není možné zjistit – nastolen nacionálněsocialistického režimu v Německu znamenalo radikální zásah, který zcela znemožnil pokračování přirozeného historického a demografického vývoje.