Dnes je 18. 8. 2019
Zpravodajství
O projektu

Sváteční slovo: Není každý den Purim (ještěže tak)

12. 3. 2017, Jorge Rozemblum |  Komentáře a analýzy

MADRID – V hebrejštině existuje úsloví „lo kol jom purim“ (není každý den Purim), což je moudré rčení, jež znamená odlišnost veselí a nevázanosti trvající po dobu svátku, během něhož moudří doporučují nadměrné pití. Vypadá to paradoxně, když uvážíme, že to, o čem se vypráví ve svitku či knize Ester (jediné biblické knize, v níž není zmíněno Boží jméno) je zamýšlená genocida, k níž naštěstí nedošlo. Dalším charakteristickým rysem, který tento svátek odlišuje od ostatních je, že protagonistkou je žena. Židovka, nicméně asimilovaná, jež nedodržuje náboženské předpisy svých předků a která svou identitu získává nazpět teprve ve chvíli, kdy jí hrozí zkáza. Je těžké vyhnout se srovnání se strašlivou zkušeností, dosud živou pro všechny evropské Židy, kteří byli ještě před několika desetiletími přesvědčeni, že jsou zcela integrováni do společnosti; kteří se k ní chtěli připojit a konvertovat k jiné víře, ale nakonec hráli maškarádu. Ne jak chtěli oni sami, ale jak to po nich chtěli ostatní.

Tato paralela vypadá nadsazeně, ale je stojí za to připomenout, že jeden nadaný, avšak morálně nevalný spisovatel ve svém antisemitském pamfletu z poloviny 19. století, který sloužil jako maják nacistické ideologie uvedl: „z kletby, která na vás spočívá, vás může vykoupit jen jediné: Vykoupení Ahasverovo – záhuba“* Odkazoval tím k perskému králi, kterého vezír Haman přemlouval, ať všecky Židy na svém území fyzicky zlikviduje: toto „vykoupení“ se později změnilo v konečné „řešení“.

Purim (jehož název doslova znamená „losy“) není v našich dějinách jediný: známe Purim ve Frankfurtu sedmnáctého století, v Římě osmnáctého století, v Hebronu, v Jemenu a také zde, v Zaragoze. Tyto případy nemají společné jen to, že se Židům bezprostředně hrozila fyzická likvidace a že se tato hrozba v poslední chvíli nevyplnila – ať už díky božskému zásahu nebo díky historickým změnám. Podíváme-li se znovu na větu z názvu, je dobře, že není každý den Purim a že některé stránky kalendáře nás zvou k tomu, abychom přestávali myslet na bezprostřední přežití, protože je prostě dočasné. Ale protože je doporučeno zapomenout vlastní jméno, zdá se, že doporučená opilost má sloužit k tomu, abychom aspoň jeden den zapomněli na svůj osud.

Říká se, že klezmer vznikl právě v souvislosti s těmito oslavami, při divadelních vystoupeních známých jako „purimšpíly“ a jako doprovod žertů a vyprávění „badchojnim“. Na vesnicích, v nichž těsně soužily chudoba a učenost, je oživovaly tanec a veselice. Veselá hudba o smutných životech, zaměřených na přežití v časech životních hrozeb.

  • Míněn je Richard Wagner a jeho pověstná výzva, jíž zakončil spisek „Židovství v hudbě“ (1850): „Nehmt rücksichtslos an diesem selbstvernichtenden, blutigen Kampfe Teil, so sind wir einig und untrennbar! Aber bedenkt, daß nur Eines eure Erlösung von dem auf Euch lastenden Fluche sein kann: Die Erlösung Ahasvers, – der Untergang!” – “Podílejte se bezohledně na tomto sebezničujícím, krvavém boji, tak jsme jednotní a nerozdělitelní! Pamatujte ale, že z kletby, která na vás spočívá, vás může vykoupit jen jediné: Vykoupení Ahasverovo – záhuba!” – Pozn. překl.

Autor je ředitelem rozhlasové stanice Radio Sefarad, přeložila Ruth J. Weiniger.