Dnes je 25. 5. 2019
Zpravodajství
O projektu

Charlie Hebdo a Židé. O tenké hranici mezi drzou satirou a smíchem plným nenávisti

2. 3. 2015, Magdalena Křížová |  Komentáře a analýzy

Masakr v redakci satirického magazínu Charlie Hebdo nejprve otřásl celým světem, hned vzápětí po vlně bezprostřední solidarity ale vyvolal dokonce i v tuzemských médiích a na sociálních sítích bouřlivou společenskou debatu. Málokterý ze zdejších diskutujících kdy držel tento časopis v ruce, najednou však měl každý jasný názor na otázku, která se začala ozývat ze všech stran – byl kontroverzní týdeník vlajkovou lodí svobodomyslného ducha naší společnosti, na niž zaútočil tmářský islám, anebo se humor Charlie Hebdo vezl po vlně vulgárního („dekadentního“) nevkusu, xenofobie, antiklerikálního a islamofobního populismu a útok frustrovaných, ponížených věřících byl očekávatelným důsledkem jeho provokací?

Ačkoli i stoupenci druhého tábora, jejichž jakýmsi mluvčím se v českém prostředí stal díky komentáři Já nejsem Charlie (LN 12. 1.) Tomáš Halík, se dušují, že fyzický útok je pro ně tak jako tak neospravedlnitelný, a teror jednoznačně odsuzují, rozpor v pohledu na tuto otázku zůstává hluboký. Jako by karikatury dnes už mrtvých kreslířů sdružených kolem „nezodpovědného magazínu“ Charlie Hebdo zasahovaly naši společnost ve zvlášť citlivém bodě. Zmatek doby vynikl ještě víc, když se na stranu proklamativně levicového časopisu začali houfně přiklánět pravicoví liberálové (z nadšení pro svobodu slova) i konzervativci (ti zase z poněkud pomýlené představy, že Charlie Hebdo především tepe do islámu – z jejich pohledu hlavního nepřítele západního světa). Naopak levice se k němu obrátila zády – prý proto, že si bere na mušku utlačovanou, sociálně slabší komunitu muslimů a zneucťuje jejich víru. Nábožensky založení diskutéři měli námitky proti blasfemickému a silně proticírkevnímu zaměření humoru Charlie Hebdo a konečně někteří levicoví obhájci islámu (a kritici USA a Izraele) se začali rozhořčovat, že časopis si pokrytecky vybíral muslimy coby snadný a společensky akceptovatelný terč, avšak na jiná témata – například prý na takové Židy, Izrael anebo holocaust – si zbaběle netroufl.

Tento text se bude zabývat především zkoumáním pravdivosti či nepravdivosti poslední jmenované teze, dotkne se však z tohoto úhlu pohledu i obecné otázky, k níž se váže tato kontroverze. Odhlédneme-li od toho, že humor je z velké míry otázkou vkusu a osobního naladění každého jednotlivce, jaké opodstatnění má v satiře drzost, neúcta a provokace a kde vlastně leží hranice mezi autentickým černým humorem na jedné straně a hanobením, nenávistí a podněcováním na straně druhé?

Aféra Siné

Pojďme se podívat nejprve na to, jestli pro Charlie Hebdo skutečně znamenali Židé, judaismus a Izrael jakési tabu, jak se snaží někteří lidé tvrdit. Podle nich tomu napovídá zejména kauza kolem kreslíře Siného, která rozdělila francouzskou společnost v létě roku 2008. Tehdy publikoval Maurice „Siné“ Sinet, jeden z kmenových autorů časopisu, ve svém pravidelném sloupku kousavou poznámku o chystané konverzi Sarkozyho syna Jeana k judaismu před chystaným sňatkem s Jessicou Sebaounovou, dědičkou bohaté židovské rodiny Dartyů. Siné se v krátkém sloupku vedle toho otřel i o incident, kdy mladý Jean Sarkozy naboural na skútru vůz BMW a z místa nehody ujel – soud ho nicméně osvobodil, což, jak Siné naznačil, mohlo snad souviset s tím, že poškozený majitel BMW byl francouzský Arab. Odstavec Siné uzavřel ironickou poznámkou: „Ten chlapec to dotáhne daleko!“

Sloupek nejprve prošel bez povšimnutí, později na něj ale upozornil francouzský novinář Claude Askolovich a ozvaly se i židovské organizace, kterým vadil implicitní náznak, že konverze k judaismu je jakousi snadnou cestou k majetku a společenské prestiži, stejně jako stereotypní spojování židovství s penězi a politickou mocí. Philippe Val, tehdejší šéfredaktor Charlie Hebdo, požadoval na Siném omluvu. Po zřejmě bouřlivých sporech uvnitř redakce Siné již napsaný omluvný text odmítl uveřejnit a byl z časopisu propuštěn – řekl prý dokonce, že „to už by si radši nechal uříznout koule“. Pozdější soud nakonec Siného zprostil obvinění z antisemitismu a návdavkem humorista vysoudil na Charlie Hebdo finanční náhradu za to, že byl propuštěn protiprávně.

Do veřejné debaty kolem „aféry Siné“ tehdy ve Francii zasáhli mnozí významní intelektuálové a postavy veřejného života. Někteří – z těch známějších třeba Jean-Luc Godard, Gérard Dépardieu, předseda Francouzské židovské unie pro mír Pierre Stambul anebo karikaturista Tignous, jeden ze zavražděných při teroristickém útoku na Charlie Hebdo – se postavili za Siného. Jiní – mezi nimi Elie Wiesel, Bernard-Henri Lévi, Claude Lanzmann, kreslíř Joann Sfar a tehdejší starosta Paříže Bertrand Denanoë – se přidali na stranu šéfredaktora Philippa Vala. Ti první poukazovali na nezadatelné právo humoristy na provokaci, odvolávali se na svobodu slova a tvrdili, že šéfredaktor užívá dvojího metru: stejně ostré, ne-li ještě ostřejší výroky Siného na adresu islámu anebo třeba homosexuálů se podle nich nedočkaly tak tvrdé reakce jako tento poměrně nevinný sloupek. Kritikům také vadilo, že Philippe Val nechal o dva roky dříve v Charlie Hebdo uveřejnit dánské karikatury proroka Mohameda, čímž chtěl demonstrovat podporu svobodě slova navzdory tomu, že je muslimové vnímají jako urážlivé – když se ale urazí židovská komunita, spěchal se omluvit. Někteří pak zašli ještě dál, když prohlásili, že obvinění z antisemitismu je snadný způsob, jak umlčet jakoukoli kritiku.

Naopak Siného protivníci v čele s šéfredaktorem Philippem Valem varovali před antisemitským tíhnutím radikální levice a hlavně připomínali Siného výroky z roku 1982. Tehdy se kreslíř během nočního rozhlasového pořadu spolu s moderátorem opil a pak se povzbuzen alkoholem pustil do tirády, která souvisela se zrovna probíhající libanonskou válkou a s teroristickým útokem v pařížské restauraci Goldenberg, při němž zahynulo šest lidí. „Jsem antisemita od chvíle, co Izrael začal shazovat bomby. Jsem antisemita a nebojím se to přiznat. Půjdu čmárat hákové kříže po zdech… Chci, aby každý Žid žil ve strachu, pokud není propalestinský. Ať chcípnou! Už mě pěkně serou… Zasloužili by všichni eutanázii…“ A řeč plná vulgarismů a nenávistných výlevů pokračovala. Siné se sice tehdy veřejně omluvil, ale pachuť zůstala.

Humor o Židech a proti Židům

Aféru Siné jsme tu připomněli tak podrobně proto, že dobře ukazuje, v jakých mantinelech se diskuse o hranicích mezi pouhou provokativní „nekorektností“ a rasistickým podněcováním ve Francii už dlouhé roky pohybuje. Pochopitelně není pravda, že by se Charlie Hebdo židovským tématům vyhýbal. Z karikatur na titulní straně časopisu obíhá dnes média například ta, na níž pod nápisem Nedotknutelní 2 tlačí ortodoxní Žid muslimského duchovního a oba varují: „Nám se posmívat nebudete!“, anebo jiná, na níž rabín, biskup a imám kráčejí bok po boku a volají: „Je třeba zahalit Charlie Hebdo!“ Pokud tyto kreslené vtipy mířily na církevní či náboženské struktury obecně, další už se strefovaly do samotných Židů, do jejich náboženských tradic, do politiky státu Izrael anebo reagovaly na aktuální události. Setkáme se tu s různým typem humoru, od žertíků bořících tabu holocaustu, jako je slovní hříčka vložená do úst rozjařenému Hitlerovi („Nazdárek, Židi, jak to šlape?“ – „Ça gaze“ však může znamenat i „Jak to plynuje?“), přes ironizaci židovských náboženských přikázání (mohel stojící nad plačícím chlapečkem říká: „Musíme využít chvíli, dokud máme navrch“) až po kritiku izraelské politiky (Netanjahu prohlašující: „Uznání palestinského státu… je vážnou překážkou pro uznání palestinského státu!“ anebo izraelský voják probodávající bajonetem Palestince, který se do něj chystá vrazit nůž, oba stojí na hromadě mrtvol a celou scénu korunuje nápis: „Izraelci a Palestinci, zastavte to! Bůh neexistuje!“).

Humor Charlie Hebdo uměl být velmi tvrdý, pokud šlo o kritiku izraelské politiky. Pacifistický levicový kreslíř a poslední šéfredaktor časopisu Charb, jeden ze zavražděných, například v rámci série „ilustrovaná Tóra – přikázání na každý den“ publikoval kresbu, kde se pod příkazem „neutiskujte slabé“ objevuje muž, zřejmě Izraelec, střílející do neozbrojené arabské stařeny s výkřikem: „Tumáš, ty Goliáši!“

O spravedlnosti či nespravedlnosti tohoto levicového, silně kritického pohledu na Izrael samozřejmě mohou být vedeny spory, jistě však zde nebyla překročena hranice nenávistné obsese, jaká je vidět například u nechvalně známého komika Dieudonného (v Charlie Hebdo opakovaně vysmívaného), a neobjevují se tu ani pradávné a moderní stereotypy zaměřené proti Židům. To naopak neplatí pro parodicky koncipovanou brožuru Shoah Hebdo, která nám tak nabídne dobré srovnání. Shoah Hebdo napodobuje grafiku Charlieho i styl jeho kreslířů tak zdatně, že se francouzská i světová média nechala opakovaně zmýlit a vydávala ho za zvláštní číslo tohoto časopisu (později tento omyl koloval i na sociálních sítích). Jeho autorem je nicméně známý antisemitský kreslíř Joe Le Corbeau a vtipy se vesměs točí kolem zpochybňování holocaustu, jeho údajného spojení s „dolary“ a s politikou, ztotožňování sionismu s nacismem a podobně. Ilustrativním příkladem je parodie známé obálky Charlie Hebdo, na níž se kreslíř vášnivě líbá s muslimem a nad nimi se skví nápis: „Láska je silnější než nenávist.“ Stejný nápis, doplněný ovšem navíc o titulek „judeonacismus“, zdobí v Shoah Hebdo kresbu, kde se před branou Osvětimi takto líbá ortodoxní rabín s nacistou v uniformě. Všechny tyto kreslené vtipy nápadně připomínají otřesné karikatury, které soutěžily v íránském festivalu „kresleného humoru o holocaustu“.

Korektnost, nekorektnost a nenávist

Že se světová média nechala splést a obálku Shoah Hebdo bez přemýšlení zařadila mezi příklady „provokativní satiry“ časopisu jen proto, že Charlie se přece nebojí kontroverzních témat, je – domnívám se – příznakem hlubokého nepochopení podstaty věci. V médiích se po útoku strhla debata o svobodě slova a jejích hranicích, stoupenci korektnosti se pustili do křížku s jejími kritiky a ze zřetele se vytratil jak samotný humor, tak i schopnost rozlišit, kdy se katarzní smích mění ve zlomyslné posměvačství a šíření nenávisti.

Obojí má přitom hranice, které jsou možná do jisté míry závislé na míře vhledu a na osobní citlivosti, ale v obecné rovině vystihují problém celkem jasně. Kreslený humor ve službách ideologie totiž na rozdíl od autentické satiry postrádá vtip, pointu, moment překvapení či prozření – posiluje jen stereotypy (v horším případě ty zcela lživé) a utvrzuje čtenáře v jeho vlastních pravdách. Tato charakteristika překvapivě spojuje propagandistický humor komunistického Dikobrazu, antisemitské kreslené vtipy kreslířů z řad radikální levice i pravice a dokonce i karikatury Mohameda z dánského deníku Jyllands Posten. Dále pak nenávistný humor cílí na celá etnika, sociální skupiny či náboženství: Mohamed s bombou místo turbanu, jak ho zveřejnil dánský deník, chce přesvědčit čtenáře o zavrženíhodné podstatě islámu jako takového. Mohamed plačící nad tím, že „je to těžké být milován hlupáky“, anebo podřezávaný islámským fundamentalistou jako „nevěřící pes“, chce ukázat pravý opak – že islamisté rozsévající smrt se odchýlili od toho, co je podstatou jejich víry.

Zavražděným karikaturistům z Charlie Hebdo se většinou dařilo proplouvat mezi úskalím přehnané korektnosti na jedné straně a konzervativní úcty k posvátným fetišům různých ideologií na straně druhé. Jistě i židovského čtenáře mohly mnohé jejich vtipy zabolet, tak jako jiné se bolestivě dotkly třeba katolíků nebo muslimů. Nikdy však nešlo o humor antisemitský, islamofobní anebo jinak rasistický či nenávistný, nikdy v něm nešlo o prvoplánové urážení – jen nastavoval křivé, groteskní zrcadlo naší společnosti a nutil nám smát se každému fundamentalismu, který se příliš zhlížel ve vlastních pravdách a bral se smrtelně vážně.

psáno pro měsíčník Roš Chodeš