Dnes je 19. 4. 2018
Zpravodajství
O projektu

Ve věku 94 let zemřela izraelská novinářka Ruth Bondyová, přeživší šoa a překladatelka Švejka do hebrejštiny

15. 11. 2017, -jg- |  Izrael

RAMAT GAN – Pražská Židovka Ruth Bondyová si prošla za války terezínským ghettem, rodinným táborem v Osvětimi i odklízením trosek v Hamburku. V roce 1948 se přihlásila do československé brigády na pomoc Izraeli, kde pak téhož roku i zůstala a zahájila svou více jak třicet let trvající kariéru novinářky, překladatelky i spisovatelky. Během ní obdržela v zemi i několik ocenění a byla první ženou-publicistkou, jíž byla udělena v Izraeli prestižní Sokolovova cena. Zatímco Izraelcům je československá rodačka známá hlavně jako sloupkařka ze stránek páteční přílohy jednoho z nejčtenějších izraelských deníků Davar, Češi ji znají spíše jako překladatelku více jak čtyřicítky děl české literatury do hebrejštiny. Přeložila nejen Haškova Dobrého vojáka Švejka, ale i většinu Čapkových děl, a dále Milana Kunderu, Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Václava Havla, Michala Viewegha nebo Werichovo Fimfárum. Ruth Bondyová zemřela v úterý 14. listopadu ve věku 94 let. Pohřeb se uskuteční v pátek ve 13 hodin v kibucu Givat Chajim Ichud na severu Izraele.

Kromě překladů do hebrejštiny z češtiny, ale též z němčiny, Ruth Bondyovou proslavila i její četná autorská díla. Patří mezi ně například v češtině dostupné biografie Potulné kořeny (2010), Jakob Edelstein (2001), Víc štěstí než rozumu (2003) nebo soubor vzpomínkových povídek Drobné útěchy (2008). Tradiční kuchyni českých a moravských Židů přiblížila v knize Boží hody (2008) a jejich mluvu zas v Mezi námi řečeno (2003).

Ve svém životopise Ruth Bondyová napsala: „Jak přežíváme? Ve studiích, v příbězích, básničkách, všude se objevuje motiv onoho pocitu viny, kterým přeživší holocaustu trpí každý den svého života: že přežili, zatímco jejich svět byl zničen. Ale jakkoliv se sama snažím ponořit do svých temných hlubin zkušenosti z šoa, nenacházím v nich pocit viny z toho, že jsem zůstala naživu. Naopak, cítím radost z každého dalšího dne a touhu nepromarnit čas, který mi zůstal. Cítím bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kterým se nedostalo záchrany, ale nikoliv vinu.”