Dnes je 19. 9. 2019
Zpravodajství
O projektu

Příběh o lásce a tmě: Zemřel slavný izraelský spisovatel Amos Oz

28. 12. 2018, -rjw- |  Izrael

TEL AVIV – V pátek 28. prosince odpoledne přišla do médií zpráva, že v Tel Avivu zemřel jeden z největších izraelských spisovatelů, Amos Oz. Podle jeho dcery zesnul ve spánku, doma a obklopen rodinou. Amos Oz se narodil v Jeruzalémě v květnu 1939 jako Amos Klausner. Oba rodiče pocházeli z východní Evropy a v mandátní Palestině se seznámili jako studenti Hebrejské univerzity. Jeruzalém byl tehdy malým městem plným význačných lidí, povětšinou emigrantů z Evropy. Když budoucí nositel izraelské ceny za literaturu doprovázel rodiče na návštěvy, pohyboval se v intelektuálních i politických kruzích: jeho prastrýcem byl revizionistický historik a neúspěšný prezidentský kandidát Josef Gedalija Klausner; rodina ale navštěvovala i strýčkova znepřáteleného souseda, spisovatele Šmuela Josefa Agnona; v pozdější biografii vzpomíná, jak se při jedné z návštěv setkal i s bratry Netanjahuovými; na základní škole učila Amose hebrejštinu básnířka Zelda.

Jeho otec se však, vzdor veliké touze, „významným odborníkem“ nestal. Zůstal knihovníkem Hebrejské univerzity, žijícím neustále ve stínu velkého Josefa Klausnera. Toto zklamání přispělo k neradostné atmosféře, která vyvrcholila sebevraždou jeho matky Fanii. Amosovi bylo tehdy 12 let.

O dva roky později odešel z domu a odešel do kibucu Chulda. Jméno si změnil na Oz (= „síla“); chtěl se zbavit vzpomínek i otravné otázky, jestli je příbuzným „toho Klausnera“. Počátkem 60. let začal publikovat první texty, nejprve kratší povídky. První sbírka „Kde vyjí šakali“ vyšla v roce 1965.

Už v kibucu se projevoval jako pacifista: mementem byla jeho svatba s Nily Oz-Zuckermanovou, při níž odmítl stát pod baldachýnem vztyčeným po kibucnickém zvyku na dvou puškách a dvou vidlích, coby symbolu jednoty práce a obrany. Byl prvním, kdo měl chupu jenom na vidlích.

Hledání míru a kompromisu

Jako spisovatel se Oz rychle posunul k románům. Po „Jinde, možná“ (1966) následovalo 19 prozaických děl, překládaných do desítek jazyků, včetně češtiny. Kromě toho napsal veliké množství článků a esejů.

Po šestidenní válce, které se zúčastnil jako člen tankové brigády, byl jedním z prvních proklamátorů dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Tehdy, krátce po izraelském vítězství napsal: „I nevyhnutelná okupace je okupací, která kazí.“ – Tuto okupaci, kazící-korumpující podle jeho přesvědčení izraelskou společnost, navrhoval ukončit rozdělením území, přirovnávaném k manželskému rozvodu.

Izraelci a Palestinci jsou v Ozově přirovnání manželi, kteří se potřebují rozvést, zároveň však musí dál sdílet byt. Nezbývá tedy, uzavíral Oz, než si byt-území rozdělit, dohodnout se, kdo bude obývat který pokoj a jak se podělit o užívání kuchyně a správu koupelny a záchodu.
Podobně prohlašoval, že blízkovýchodní konflikt je atypický tím, že v něm nestojí právo proti bezpráví, ale stojí v něm proti sobě dvě různá práva na tutéž zemi. Jako sionista byl do konce svých dní přesvědčen, že Židé mají právo na svůj stát, který byl založen na historicky jejich území. Stejně tak, říkal zároveň, mají na život v této zemi právo i Palestinci.

Právě toto přesvědčení bylo pro řadu dnešních mírových aktivistů, zejména těch spojených s hnutím BDS, neúnosně sionistické. Oz, který byl ochoten označit okupaci Západního břehu za „nevyhnutelnou“, který nezrazoval své děti od služby v armádě a souhlasil s použitím síly, jako při druhé válce v Libanonu (2006) nebo při válce v Gaze (2008/9).

Izraelské nacionalisty provokovaly fotografie starého spisovatele, pomáhajícího palestinským starousedlíkům se sklizní oliv (v níž jim často brání osadnická mládež, přesvědčená, že slouží vlasti). Tytéž fotografie provokovaly i radikální propalestinské aktivisty, kteří v nich viděli v lepším případě bezzubé gesto, v horším pokrytectví a někdy i izraelskou propagandu.

Není divu, že jedním ze silných témat Ozových románů byla – zrada. „Panter ve sklepě“, „Černá skříňka“, a zvláště „Jidáš“ se zradou zabývají v různých souvislostech, od klukovské party po velké novozákonní vyprávění. Vždycky ale – u Oze to jinak nejde – se snahou o maximální psychologický vhled.

Jak si budeme Amose Oze pamatovat (a jak zapomínat)?

Když se ale vpředvečer posledního prosincového šabatu roznesla zpráva, že Amos Oz není mezi živými, stihli do východu první hvězdy pronést kondolenční slova téměř všechny kulturní a politické osobnosti Izraele i diaspory.

Benjamin Netanjahu, charakterizovaný v Ozových vzpomínkách jako „šikulka“, jej během návštěvy Brazílie označil za „jednoho z největších autorů vůbec“. „ Ačkoli se naše názory lišily, hluboce si vážím jeho přispění k obnově hebrejského jazyka a literatury,“ řekl premiér. – „Padl na nás smutek,“ řekl prezident Rivlin. V Ozovi podle něj odešel „největší izraelský spisovatel a duchovní obr“. – Arabský poslanec Knesetu Ajman Odeh řekl, že ačkoli se s Ozem často velmi přeli, byl to „partner, který usiloval o rovnoprávnost, ukončení okupace a mír.“

Sian Cainová v nekrologu pro JTA píše, že „kdyby Židé měli kanonizační proces, byl by Oz na cestě ke svatořečení.“ A to nikoli bez ironie, protože Amos Oz o tomto rozměru své tvorby i vlastní persony věděl. (Ostatně, se svým typickým sebevědomím na to občas při veřejných vystoupeních dělal narážky.) Podle Cainové by mu svatost připadla za vzpomínkovou knihu s teologickým rozměrem, totiž „Příběh o lásce a tmě“.

Právě v této knize Oz píše, jak mu při setkání se smrtí blízké osoby tane vždy na mysli „Už ví.“ Už se zbavil nejistoty, která nás, živé, bude znepokojovat do poslední chvíle.

Amos Oz už ví.