Dnes je 10. 12. 2018
Zpravodajství
O projektu

Oscarový snímek „Saulův syn“ je založen na výzkumu izraelského historika

6. 3. 2016, -tm- |  Historie, archeologie

JERUZALÉM – O oscarovém snímku „Saulův syn“ maďarského režiséra Lázsla Nemese toho již bylo řečeno mnoho. Málokdo však ví, že za příběhem člena osvětimského Sonderkommanda, Saula, stojí dlouholeté bádání izraelského historika holocaustu Gidona Greifa založené na svědectví přeživších. „Naivně jsem si myslel, že filmový průmysl se holocaustem až tak zabývat nechce, tenhle snímek ale skutečně nabízí pohled do samého jádra holocaustu, do jeho nejkomplikovanější kapitoly,“ uvedl Greif, když se dozvěděl, že „Saulův syn“ získal cenu za nejlepší cizojazyčný film. Greifovo bádání věnované právě fenoménu Sonderkommanda začalo v osmdesátých letech a jeho výsledky shrnuje publikace „Plakali jsme, aniž by nám po tvářích stékaly slzy… svědectví Sonderkommanda z Osvětimi“. V počátcích jeho výzkumu bylo naživu 31 bývalých členů této „zvláštní skupiny“, která měla za úkol pohřbívat Židy usmrcené v plynových komorách. „Nikdo neměl za to, že je důležité udělat s nimi rozhovor, tak jsem tuto roli převzal já sám. Zdráhali se mluvit, ale já je přesvědčil,“ sdělil Greif.

Dnes jsou z bývalého Sonderkommanda naživu pouze dva členové, oba pobývají ve Spojených státech a Greif je s nimi i s jejich rodinami v nepřetržitém kontaktu. „O tomto tématu stále píši knihy a články, neboť je tak ústřední a důležité. Jedním z faktů, který lidé skutečně nemohou pochopit je, jak může být člověk tolik dní a někdy i let obklopen mrtvolami? Je to nemožné, neuvěřitelné. A ti, kteří přežili toho byli schopni pouze proto, že měli silnou touhu říct to všechno světu. Chtěli svědčit,“ dodává Greif.

Nemes izraelského historika, který v současné době působí v památníku pro výzkum a dokumentaci holocaustu Šem olam a přednáší hlavně v Německu, kontaktoval zhruba před dvěma lety. Během jejich setkání v Tel Avivu mu řekl, že chce natočit snímek o Sonderkommandu, což Greif kvitoval. Domnívá se totiž, že takovéto filmy mohou pomoci k lepšímu pochopení nepochopitelného, i když ne všechny dosavadní snímky odráží skutečnost. Jako příklad uvedl film „Šedá zóna“ z roku 2001, který též hovoří o Sonderkommandu, podle Greifa však podává „zkreslený pohled“ a ukazuje členy komanda jako „zkorumpované“, což prý není fakty podložená historická danost. „Saulův syn“ je však pravým opakem. Nejen že Nemes postupoval podle Greifových instrukcí, velký dojem udělal i herec, který ztvárnil hlavní roli. Géza Röhrig je podle Greifa „jeden z nejinteligentnějších lidí, které kdy potkal“.

Události holocaustu tvoří zčásti i Greifovu rodinnou historii. Po Křišťálové noci (9. – 10. 11. 1938) byl Greifův dědeček deportován do Buchenwaldu, o pět měsíců později byl propuštěn a v roce 1939 imigroval do Izraele. „Holocaust přežil, ale emocionálně v Buchenwaldu již zůstal. Každou noc křičel ze spaní. O svých zážitcích nikdy nevyprávěl, ale tohle byl jeho příběh. Cítil jsem se s židovskou historií úzce svázán a holocaust si mě zcela podrobil. Nyní jsem jeho otrokem, ale nestěžuji si. Je to má životní mise,“ vysvětluje Greif.

Greifova publikace o Sonderkommandu je nyní překládána do maďarštiny.