Dnes je 25. 5. 2019
Zpravodajství
O projektu

50. výročí šestidenní války: Proč jsou dějiny důležité

4. 6. 2017, David Harris |  Historie, archeologie

Za dveřmi je padesáté výročí šestidenní války. Jako všechny výročí přinese články a s nimi i hodnocení této události a jejích důsledků. Výkonný ředitel organizace American Jewish Committee se proto rozhodl upozornit na některá historická fakta a jejich interpretace. ZTIS byl požádán, aby tento článek dal k dispozici – pro novináře i všechny ostatní, které zajímá Blízký východ a jeho moderní dějiny.

Když řeknu„dějiny“, možná obrátíte oči v sloup.

Přidejte k tomu Blízký východ a celé zástupy začnou prchat do hor, aby je nepohltila bezedná propast podrobností a diskusí.

Když však neporozumíme minulým událostem,nemůžeme pochopit, kde jsme dnes – a to, kde jsme dnes, má zásadní význam pro blízkovýchodní oblast i celý svět.

Tento měsíc tomu bude padesát let, co vypukla šestidenní válka.

Zatímco některé války upadly v zapomnění, tato je stejně významná jako v roce 1967. Mnohé z jejích hlavních problémů jsou dodnes nevyřešeny.

S důsledky této války se dodnes potýkají politici, diplomaté i novináři, zřídka však uvažují o jejím kontextu. Někdy jej dokonce ani neznají. Některé záležitosti, které mají rozhodující význam, však bez znalosti širšího kontextu nedávají smysl.

Zaprvé, v červnu 1967 neexistoval žádný stát Palestina. Neexistoval tehdy ani předtím. Arabský svět odmítl jeho vytvoření, navržené Spojenými národy roku 1947, protože by to zároveň znamenalo uznat židovský stát.

Zadruhé, Západní břeh a východní Jeruzalém byly v rukou Jordánska. To nedodržovalo formální dohody, když Židům bránilo v přístupu na jejich nejposvátnější místa ve východním Jeruzalémě. Co bylo ještě horší, Jordánci mnohá z těchto míst znesvětili a zničili.

Pásmo Gazy bylo v této době pod egyptskou nadvládou, přičemž na místní obyvatele byla uplatňována tvrdá vojenská opatření.

A Golanské výšiny, odkud byly pravidelně z děl ostřelovány izraelské vesnice pod nimi, náležely Sýrii.

Zatřetí, arabský svět mohl palestinský stát kdykoli vytvořit: na Západním břehu, ve východním Jeruzalémě i v Pásmu Gazy. Neudělal to. Ani o tom nediskutoval. A arabští představitelé, kteří dnes tvrdí, že mají k východnímu Jeruzalému hluboký vztah, toto město sotvakdy navštívili. Byl považován za zapadlý kout arabského světa.

Začtvrté, předválečná hranice v roce 1967, o níž dnes často slýcháme v novinách a které se neoficiálně říká „Zelená linie“, byla jen hranicí vymezenou při uzavření příměří v roce 1949. Tedy příměří dojednaném poté, co pět arabských armád zaútočilo roku 1948 na Izrael s úmyslem tento vznikající židovský stát zničit. Neuspěly. Byla načrtnuta linie příměří, nikoli formální hranice. Hranice nemohly existovat. Arabský svět, ačkoli byl poražen, odmítl Izraeli uznat samotné právo na existenci.

Zapáté, Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), podporující válečné snahy, byla založena roku 1964, tři roky před propuknutím konfliktu. Důležité je, že byla založena s cílem vymazat Izrael ze zemského povrchu. Mějme na paměti, že v roce 1964 existovaly jediné „osady“ – samotný Izrael.

Za šesté, v týdnech předcházejících šestidenní válce egyptští a syrští představitelé opakovaně prohlašovali, že dojde k válce a že mají v úmyslu vymazat Izrael z mapy. O tom nebylo pochyb. Dvaadvacet let po holokaustu tu byli další nepřátelé, kteří mluvili o vyhlazení Židů. Je to dobře zaznamenáno.

Stejně tak je jisté, že Izrael poslal několik dnů před válkou Jordánsku prostřednictvím OSN a USA zprávu, v níž Ammán přesvědčoval, ať se do nastávajícího konfliktu nezapojuje. Jordánský král Husajn izraelskou výzvu ignoroval a spojil svůj osud s Egyptem a Sýrií. Izrael jeho oddíly porazil a on ztratil kontrolu nad Západním břehem a východním Jeruzalémem. Později připustil, že vstup do války byl strašlivou chybou.

Za sedmé, egyptský prezident Gamal Abdel Násir žádal o stažení mírových sil, které zde byly rozmístěny v předchozím desetiletí, aby bránily konfliktu. Spojené národy mu ke své hanbě vyhověly, aniž by to předtím alespoň ze zdvořilosti projednaly s Izraelem. Nezanechaly žádný nárazník mezi mobilizovanými a rozmístěnými arabskými armádami na jedné straně a na druhé oddíly Izraele, země velké jako jedna padesátina (čili dvě procenta) Egypta –v nejužším místě navíc široké jen necelých 15 kilometrů.

Za osmé: Egypt blokoval izraelské plavební cesty v Rudém moři, jediném přístupu Izraele k obchodním cestám do Asie a Afriky. Jeruzalém tento krok pochopitelně považoval za válečný akt. Spojené státy mluvily o tom, že spolu s dalšími státy blokádu prolomí, nakonec však zůstalo jen u slov.

Za deváté: Francie, která byla hlavním dodavatelem zbraní pro Izrael, vyhlásila v předvečer války embargo na prodej zbraní. Pro Izrael to znamenalo vážné ohrožení:válka se mohlaprotáhnout a v tom případě by Izrael potřeboval zbraně doplnit. Až teprve v dalším roce zasáhly USA a prodaly Izraeli nezbytné vojenské systémy.

A konečně: Poté, co Izrael zvítězil v obranné válce, doufal, že nově získaná území Egypta, Jordánska a Sýrie budou základem pro dohodu na bázi území za mír. Vyslal vyjednavače. Oficiální odpověď přišla 1. září 1967, když byla na summitu Arabské ligy vyhlášena slavná „Tři NE“: „NE míru s Izraelem, NE uznání Izraele, NE vyjednáváním.“

A další NE měla následovat. V roce 2003 citoval The New Yorker velvyslanec Saúdské Arábie v USA: „Zlomilo mi srdce, že [předseda OOP] Arafat nepřijal nabídku (dvoustátního řešení předloženého s americkou podporou Izraelem roku 2001). Kdykoli od roku 1948 dostaneme něco na stůl, říkáme ne. Tehdy jsme řekli ano. Když řekneme ano, už je to pryč. Máme se pak spokojit s něčím menším. Není už čas říci ano?“

Dnes jsou tací, kteří chtějí historii přepisovat.
Chtějí, aby si svět myslel, že Palestina byla dříve státem. Nebyla.

Chtějí, aby si svět myslel, že mezi tímto státem a Izraelem existovaly jasné hranice. Byla to jen linie příměří mezi Izraelem a Jordánskem kontrolovanou oblastí Západního břehu a východního Jeruzaléma.

Chtějí, aby si svět myslel, že válka roku 1967 byla jednostranným vojenským aktem ze strany Izraele. Nebyl to prý akt sebeobrany tváří v tvář strašlivým hrozbám zničení židovského státu, nemluvě o námořní blokádě Tiranské úžiny, náhlém odmítnutí mírových sil OSN a rozmístění egyptských a syrských vojsk. Všechny války mají své důsledky. Tato nebyla výjimkou. Agresoři však nedokázali nést odpovědnost za to, co vyvolali.

Chtějí, aby si svět myslel, že hlavní překážkou mírových jednání je osadnické hnutí, vzniklé po roce 1967. Šestidenní válka je důkazem, že jde a vždy šlo především o to, zda Palestinci a arabský svět uznají právo židovského lidu na vlastní stát. Pokud ano, lze všechny další sporné záležitosti vyřešit, ať to bude sebeobtížnější. Bohužel však není ještě vše ztraceno.

A chtějí také, aby si svět myslel, že arabský svět nemá nic proti Židům jako takovým, že je jen proti Izraeli. Arabský svět však bezstarostně pošlapává místa, která jsou židovskému lidu svatá.

Jinými slovy, když přijde na arabsko-izraelský konflikt, nelze dějiny opomíjet, jako by byly přinejlepším poněkud iritující a přinejhorším irelevantní. Nefunguje to.

Mohou dějiny spět kupředu? Samozřejmě. Jasným důkazem toho byly izraelské dohody s Egyptem v roce 1979 a s Jordánskem 1994. Zároveň však poučení ze šestidenní války dokládá, jak tvrdá a křivolaká může být cesta – a je to střízlivou poznámkou, že na dějinách skutečně záleží.

David Harris je výkonným ředitelem American Jewish Committee. AJC je nepolitická organizace založená roku 1906, s hlavním sídlem v New Yorku a dvaadvaceti centry po celých Spojených státech. Deset dalších poboček má v zemích celého světa. Navázala třicet čtyři partnerství se zahraničními židovskými obcemi a studentskými organizacemi.

Její nově otevřené pobočka – AJC Central Europe Office – se zaměřuje na sedm středoevropských zemí: Českou republiku, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko a Slovensko. Založením místní pobočky ve Varšavě navazuje na programy a iniciativy v celé této oblasti, jimž se AJC věnuje již několik desetiletí. AJC Central Europe usiluje o podporu transatlantických vztahů, posílení vazeb mezi střední Evropou a Izraelem a zabývá se též bojem proti antisemitismu a dalším formám xenofobie.